Gympl

Nářez, hustý, fakt odvaz…

Jo, přesně tohle se mi vybavilo, jako první myšlenka po závěrečných titulkách filmu Gympl. Ne proto, že tam banda výrostků páchala děsně cool věci. Sprejovat po zdech, dodávat si adrenalin přeskakováním střech, když máš v patách policajty, revoltovat proti rodičům a tak podobně, tak to mi moc neimponuje.  Brutálnost toho snímku vidím jinde.

 

Došlo mi to asi až v půlce filmu, ale ono to vlastně nebylo o sprejerství, teda ne hlavně. Bylo to o životě v dnešním světe. Shlédnout gympl, to se rovná shlédnout pravdivou výpověď o životě mladých lidí, středoškoláků a taky jejich rodičů. A to mě fakt dostalo.

 

Parta hlavních hrdinů byla pěkně barevná a povedená skupinka. Jeden měl jen mámu a mladšího brášku, druhý bohatý rodiče a všechno, na co si vzpomněl. Holky? První frustrovaná svým otcem, který ji považoval za absolutní nulu a její kamarádka, která toho moc neřešila a prostě si užívala. V pozadí se objevoval intelektuál se svou sexy blondýnou a věčně zhulený dredman, jehož jméno tam snad ani nezaznělo.

 

Banda výrostků, řekl by si slušný katolík, že?

Jenže… Já než bych se pustil do nějakých soudů, tak bych zkusil trochu přemýšlet.

 

Mohli ty „děti“ za to, co dělali a jak žily, jenom ony samy? Nezrcadlily se v nich  a nakonec nebouřily jen zážitky a emoce z jejich rodin? Potřeba revoluce, být jiný než moji rodiče, než všichni ostatní. Nebyly prostě jen zhnusení společností okolo nich? Tím, s čím se setkali ve škole? Myslím, že hlavní hrdina ani neznal důvod, proč lezl do tunelů čmárat na metro.

 

Dost ale psychologie postav. Nejsem z oboru a taky se klidně vším, co jsem zatím napsal mohu mýlit. Za jedním si ale stojím pevně. Lidi, o kterých vyprávěl film Gympl žijou a okolo nás, jich je docela ranec. Mladí, kteří si ještě nevšimli, že čas běží a s ním i jejich životy. Životy, kolikrát určovány cool stylem, hustejma hadrama, peckovou muzikou, ale bez smyslu.

 

A co s tím jako dělat? Nebo, co s tím jako já mám dělat?

Každej z nás se může takhle zeptat. No, a odpověď může být: Co je mi do toho…

 

Fajn, může být. Jenže, kde je po tom to Evangelium, který si chodíme každou neděli vyslechnout do kostela? Kde je ta láska, o který se tolik mluví z kazatelen? Kde je ta perfektní církev se svým mocným hlasem?

 

Na ulici mezi „těmahle“ potřebnýma jí moc nevidím. Jestli si teď někdo myslí, že kritizuju hierarchii, tak to nééé. Být blízko těmhle lidem, mladým lidem, to je úkol a věc nás, mladých křesťanů. Odsoudit styl života, který vedou gympláci ve filmu, to je snadný. Co raději hledat řešení?

 

Kde? Určitě ne ve větách a silných slovech typu: Bůh Tě miluje. Ježíš tě spasí. Když se obrátíš a budeš plnit přikázání a chodit každou neděli do kostela, tak tvůj život bude v pohodě:)

 

Nechci říct, že by nebyla pravda, že v Kristu je spása pro všechny nebo, že by Bůh nemiloval každého člověka. Ale jsou to dost často jen prázdný slova v našich ústech k někomu, kdo potřebuje mnohem víc než kecy.

 

Nevím, jak vy? Já mám dost kamarádů, který nežijí vůbec svatý život a možná ještě ani nezaregistrovali, že žijí život. Recept, jak je „spasit“, tak ten fakt nemám a neznám. Jedno ale chápu. Chtít z nich udělat katolíky, slušný děcka, to není cesta. Brát je na mše sv. a myslet si, jak působí duchovno, to je vedle. Určitě lepší, než je zavrhnout pro jistotu hned předem, ale…???

 

Vědomí, že v tobě mají pravýho přítele, někoho s kým se dá mluvit. O blbostech i vážných věcech. Jistota, že ho nepošleš do pekla, když si vedle tebe zapálí cígo nebo mu ujede slovník. Poznání, že jsi křesťan, který žije v reálným světě, který má raději lidi než knihy. Slovy filmu gympl: Ty vole, to je svědectví. Svědectví, že život, MŮJ ŽIVOT, má smysl. Tak to je ta největší věc, kterou pro tyhle lidi můžeš dělat dnes a denně. Ne vyrábět katolíky, ale ukazovat, že lidský život má smysl. Určitě máš okolo sebe lidi, který to ještě neví.

 

Tak jim to ukaž a doma ve svém pokoji se za ně postav před Boží tvář.