Reforma veřejných financí na kazatelně

Rozum a křesťanství. Jde to dohromady? Nedávno jsem hovořil na toto téma s jednou, mému životu velmi blízkou a důležitou, osobou. S Člověkem mladším věkem než jsem já. V krátké disputace jsme nenalezli shodu. Zatímco pro mě je víra, vztah s Bohem, Hospodinem zástupů, záležitostí, jenž přes sebevětší plamen v srdci zaměstnává především můj rozum, pro mého oponenta v diskusi je náboženství, setkávání se s Bohem, nacházení jeho působení v lidském životě hlavně na bázi citů. Vyváženost obojího, mnou hájená, se u druhé strany setkala s nepochopením. Proč? Do srdce nevidím a soudit mi nepřísluší, ale myslím, že upřednostňování pocitů a emotivního zažívání Boží blízkosti není ojedinělou záležitostí osoby mne blízké, s níž jsem na toto téma hovořil. Bojím se, že mnoho a dost možná většina křesťanů rozum k své víře příliš nepotřebuje a možná jej dokonce ze svého vztahu s Bohem naprosto diskvalifikuje. Jednoduše řečeno, myslím, že mnoho věřících by se postavilo při diskusi na téma víra, křesťanství a rozum na stranu toho jednoho konkrétního člověka, který mi oponoval. Pravděpodobně by ani u nich nepomohl mnou použitý argument, že rozum ve víře, zdaleka neidentifikuji s tím, že si přečteme katechismus a tam nalezneme intelektuální odpovědi na otázky, které nám víra v Boha klade a třeba i nějaké "chytře znějící" argumenty, proč je dobré a prospěšné být křesťan. To, že spojení rozumu a víry je mnohem více nevěděním a nekonečným hledáním a konfrontováním se se stále přibývajícími otázkami, jimž se nedostává odpovědi vzápětí po té co se objeví, jsem říct již nestihl.

Dnes, o několik dní později mě oslovila věta jednoho z velkých křesťanských myslitelů naší doby, že změna, obnova křesťanství může přijít jedině z hloubky; z hluboké teologické a spirituální obnovy. Zdá se mi, že s předchozím to souvisí. Domnívám se a nebojím se říct, že tolikrát skloňovaná krize křesťanství, má mnoho společného s tím, že si my, věřící křesťané nejsme schopni klást otázky a nebo konkrétněji, ty správné otázky. A tato schopnost, tak jde v ruku v ruce s tím, jak vážně bereme něco, co nám dnes může znít až možná magicky, někomu bohužel i  komicky - křesťanskou moudrost. Jedině ta disponuje ke kladení si otázek, které by měli zaznít, či zaznívat.

Kde by měli tyto otázky zaznívat? No, domnívám se, že na prvním místě tam, kde se křesťané scházejí, kde tvoří společenství - koinonia. Skutky apoštolů nám vyprávějí o tom, co koinonia znamenalo pro první učedníky. Nešlo jen o náhodnou sešlost, šlo o životní postoj, těch kdo následovali v apoštolské době Krista. Nemohu si pomoct, ale ti kdo uvěřili, byli pospolu. Ale nejen to. Oni viděli svět okolo sebe, oni si nezavázali oči, neřekli si, že vše je teď OK. Oni koinonia, společenství, které mělo uprostřed živého Boha. (Sk 2, 42-47)
 Jak s tím vším souvisí nadpis?
Mít uprostřed Boha, být na něj napojen, to otvírá oči, to znamená klást si otázky. V neděli, poslední den velikonočního oktávu, jsem při bohoslužbě slyšel kázání, kde jsem byl já a všichni ostatní v chrámu konfrontován s otázkou zmíněnou v nadpise. Souhlasím s farářem, že je to něco, k čemu křesťan nemůže mlčet.  Je to něco, nad čím se musí, nebo rozhodně by člověk hlásící se ke Kristu a k tomu co Ježíšovo poselství obsahuje, měl zamyslet. A jistě, to je jen jedna z mnoha otázek, které zůstávají v našich společenstvích, obcích opomíjeny a odsouvány někam na okraj s argumentem, že do kostela zkrátka nepatří.

Mě však napadá otázka: Není problém, pokud si tedy připustíme, že nějaký problém tady je, právě v tom, že si neklademe opravdu důležité otázky? Není na čase odložit někam pryč sladké a naivní křesťanství, které má plná ústa slov o lásce a jiné, pro běžného člověka až příliš velké a vzletné fráze? A ruku v ruce odložit i arogantní apologetizující křesťanství, které oplývá mořem argumentů, chce žít kdesi za zdí v pevnosti neochvějné nepochybné víry oddělené od "zkaženého světa", které se svou jasnou odpovědí a soudem přichází ještě dříve, než-li byla otázka vůbec položena?

Zaposloucháme-li se do slov evangelia, líčící učedníky schované za zavřenými dveřmi (Jan 20,19-29), tak není těžké si představit, že pro ty, kteří byli prvními Ježíšovými následovníky, nebyla zas taková samozřejmost pochopit, co ten nový život, život v Kristu vlastně znamená. Nebo máme snad Tomášovi jeho postoj zazlívat?

Když mohu dnes a denně přemýšlet o své víře, o svém křesťanském životě pociťuji vzrušení. Tají se mi dech nad dobrodružnou cestou, která se přede mnou otevírá, která má mnohé zákruty a skrývá nečekané objevy. Jenže dá mi za pravdu každý, kdo někdy zkusil, že to něco stojí a není to snadné - používat svůj rozum.

Sedět s rukama založenýma a opovážlivě spoléhat, to je možná jeden z nejpřednějších kandidátů na titul "hřích proti Duchu svatému". Zaklínat se zbožnými frázemi? Triumfalisticky bojovat? Opravdu si myslím, že ne…
"Byl nám svěřen nesmírný dar: láska, víra a naděje. Za uchování a rozvíjení tohoto daru jsme odpovědni" (Halík, Noc zpovědníka, 147). Berme to vážně a přemýšlejme.