Paolo Coelho, Poutník (mágův deník)

Nemůžete psát recenzi na něčí život. Je to jako kdybyste tomu člověku, který ho prožil ukradli tvář a pokusili se jí udat na tržišti vedle zeleniny a padělaných cédéček. Není ani možné prozradit příběh, převyprávět ho, protože to by připravilo a zážitek desítky dalších a vzalo by to slova z úst vypravěče. Jediné co se zdá být schůdnou cestou, je podělit se o pocit. Ne jen o pocit. Ještě více o pochopení. Husí kůže člověku naběhne, zamrazí ho v zádech, ale v hlavě zůstane vryt důvod toho tělesného pochodu.

Poutník vypráví svůj příběh a i když při jeho četbě sedím, mám pocit, že pochoduji s ním. Nejen, že vidím krajinu severního Španělska, ale dokonce slyším praskání kamínků pod podrážkou, cítím dobré kafe, kůže zaznamenává vánek i sluneční paprsek. To jsem ale pořád u pocitů. Na cestě jsou přece jen důležitější myšlenky. Přemýšlet o poutníkovi? O průvodci? Snad o lidech, které tito dva na cestě střetnou? Možná, hlavně však chci přemýšlet o sobě samém. Tedy, jestli chci, je otázka. Prostě ono nepřemýšlet ani moc nejde. Čas se úplně zastavil. Okolí se proměnilo. Už není prázdným prostorem, ale mluví a já s ním.

V myšlenkách je najednou snadné putovat s dvojicí křesťanů, moderních mužů, členů Tradice, nevím jaká je ta správná charakteristika a nevím, jestli o nich některá z těchto uvedených platí. Ať na lavičce uprostřed zahrady, nebo zavřený ve svém pokojíku, čekám, kdy se objeví mistr řádu RAM a poklepe mi na rameno.

Neustále na tu knihu myslím. Víc než knihu samotnou však myslím na ty dva, kteří byli před 22 lety na cestě do Santiaga de Compostela. A vlastně úplně nejvíc myslím na lidi, které znám. Říkám si, co by si asi myslel Ten, co by si asi myslela Ta, kdyby to četl, četla? To je na tom příběhu snad nejvíc vzrušující. Nejen, že jeho čtení upravuje osobní pohled na svět a na sebe samotného, ale také nutí k tomu konfrontovat se s blízkými. To dokonce dřív než s nimi dojde k fyzickému setkání.

Paolo, Petře, je to všechno pravda, co jste prožili na své pouti? Co znamenají rituály, které jste konali? Proč jste spolu vedli takové rozhovory? Zeptal bych se jich, kdybych je potkal. Nezbývá než přemýšlet, co to všechno vlastně znamená…

Kterou část přiblížit víc? Tu o smrti, o vše stravující agapé, o boji s démonem, o vodopádu? Ne, to nejde. Bylo by to jako z kostek postavené věže vytáhnout přesně prostřední dílek a zbořit tak celou stavbu. Pokud bych měl za sebe říct, co mě pouť do Compostely, ačkoliv bez jediného kroku, naučila, tak to bylo zjištění, že nejneobyčejnější věci se dějí na obyčejných cestách lidí…

Těším se za dva roky, až vyrazím na pouť skutečně a po svých vlastních nohách...