WYD_Na Rendlíku; díl prní

Právě jsem se vrátil z Randwicku. Za poslední dva dny se toho stalo tolik, ale dojmy jsou ještě čerstvé, tak jdu psát, i když bych měl možná radši jít spát, aby jste to měli autentické. Pěkně tak, jak to bylo.

Všechno začalo kolem půl šesté v sobotu ráno. To jsem vstával, abych stihl ranní bohoslužbu před odchodem. WYD jsou totiž především poutí a ne prázdninami, aspoň to tu pořád někdo opakoval, tak to musí být drsný. Vlakem jsme dorazili na Central station. Největší nádraží v Sydney. Všechny tři české skupinky se tu měli sejít u cedule s šipkou směru na Randwick. Na dvou hektarovou několikapatrovou plochu docela blbý meeting point. Cedule s šipkama byly každých dvacet metrů. Zázrak se ovšem tentokrát konal a my se našli.

Pokračovalo se pěšo a během cesty se nic zvláštního nestalo. Klasická katolická turistika. Zpívali se kancionálové odrhovačky, proběhli dvě zastávky na modlení, mávalo se domorodcům na balkonech. Jediný šok způsobil Petr. Ne, teď v tom žádná cizokrajná dívka nebyla. Abych to vysvětlil, tak je třeba napsat, že když Petr přiletěl do Austrálie tak měl krásné dlouhé, opravdu dlouhé, vlasy. Když šel Petr pouť na rendlík (ať furt neopakujeme ten název) měl vlasy o poznání, opravdu o poznání kratší. Záznam rozhovoru: "Petřééééé!!! Co to máš, teda nemáš na hlavě???" "No, byl jsem se ostříhat, už jsem to plánoval dlouho." "To tě ošmikaly holky?" "Ne byl jsem v salonu tam někde u Harbouru." "A kolik tě to ty vole stálo?" "No, jako u nás 45 a nechal jsem jí 5 dýžko." "Dolarů…" " No, ale bylo to dobrý čoveče. Hrála tam pěkná muzika, stříhala mě taková pěkná, měli tam dobrý zrcadlo. Fakt dobrý." Konec záznamu.

Vstupujeme do prostor dostihové závodiště Randwick. Tady vyvrcholí WYD 2008. Opět se musíme rozdělit. Czech 3 má vstupenku do jiného sektoru než zbytek. Uvelebujeme se v H 7, ale okamžitě konstatujeme, že je to místo úplně na prd a chápou se nás zaječí úmysly. Radek, vedoucí skupiny, činí zásadní rozhodnutí, emigrujeme ke zbytku. Jo, ono se to ale řekne. Australané to mají organizačně perfektně zvládnuté a tak jak to připravili, takové to chtějí mít. Tedy nějaké stěhování do jiného, zvláště dosti vzdáleného sektoru J 5 by jim určitě nevonělo a na prvním cross-pointu (místo kde stojí volontér, kontroluje visačky a ukazuje správný směr, popřípadě navrací zpět) by nás okamžitě otočili. Jak to tedy provést?

Zhruba třicet lidí se zvedá a vyráží za dobrodružstvím. Mezi námi je jeden člověk z J 5, tzn. jedna vstupenka do J 5. Třicet dalších má na krku pověšeno H 7. Hned na první kontrole ztrácíme asi desítku lidí. Loudali se a tak se vracejí. Možná se i báli. My pokračujeme. Jenže nevíme úplně moc kudy. Všude samá zátarasa, řetěz, nebo dobrovolník v žluté bunďe, které potkat nechceme. Nedá se nic dělat, musíme se zeptat. Ten člověk jediný mající místenko pro J 5 (jméno nevím, říkejme mu pracovně Honza) se s Tomášem (sqdw) jde zeptat volontéra na cestu. Ukazuje svou cedulku na krku, Tomáš hraje roli překladatele, skupinka jde spontánně dál. Dobrovolník ochotně s úsměvem na tváři ukazuje cestu. Radek konstatuje: "Ty vole, tak takhle by to šlo." Strategie je jasná. Nás dvacet otáčí kartičky, aby nebylo vidět pravé místo určení. Honza a Tomáš běží vždy dopředu a ptají, zatímco dvě desítky černých pasažérů procházejí. Čeština je krásný jazyk. Domlouváme se nahlas beze strachu, že nás odhalí. Nacházíme se někde u sektorů označených B. Hodně hluboko a hodně daleko od J 5. Honza a Tomáš se podle konspiračního plánu ptají na cestu, ale ejhle. Neví ani volontér. Skupinka se přestává pohybovat. Problém je nablízku. Zastavuje u nás golfové vozítko, z kterého vystupuje pán v bílém tričku. Blíží se. Máme strach. Radek říká ať si ho nevšímáme. Z nepochopitelného důvodu jde právě k Radkovi a kouká na jeho místenku. "H 7 to je tamhle tím směrem." Sborově kýveme a hrajeme, jak to na sebe křičíme. Všichni ukazujeme směrem jako pán v bílém tričku a říkáme: "Tudy nejdeme, tamhle jak ukázal nééé, to je zpátky." Golfové vozítko odjíždí. Volontér konečně ukazuje nějaký směr do J 5, jdeme. Za pět minut bloudění mezi ploty. Honza se běží zeptat volontéra. Ten neví a volá o podál stojící skupinku policistů. Stojíme jak tvrdá Y a máme strach, že teď vytáhnou obušky a eskortují nás hezky pěkně zpět. Policajt se směje a ochotně nám ukazuje cestu. Odendaváme hrazení a pokračujeme. Zdravíme a děkujeme policistům. Nějakým způsobem se dostáváme na okružní ovál. Máme haló, že se už blíží Vašek a nese nám kartičky do J 5. Už vidíme náš cíl. Vašek to má ještě kus cesty. Co teď, musíme být nenápadní. Jakmile bychom vypadali ztraceně přiběhl by ochotný dobrovolník ku pomoci. "Rychle fotíme se." Tvoříme skupinky, střídáme se ve focení. Na stojato, na ležato, zprava, zleva, v zádech s podiem. Jsme opravdu nenápadní. Přibíhá Honza, který převzal zboží od Vaška. Opět se nenápadně (zkuste si představit 20 Čechů) skláníme nad taškou s jídlem a ještě nenápadněji si na krk věšíme nové kartičky. A hurá všichni k vstupu do sektoru. Volontér nás dokonce s úsměvem vítá: "Welcome, where are you from? Czech? Yeah, great!" A jsme tam. Připadal jsem si jak Ukrajinec, který prochází letištní kontrolou v Austrálii bez pracovního povolení. Ale byla to sranda. Já vím, že je to drsný, ale je to pravda, tak proč to neříct nahlas.

Jejda ten článek je nějakej dlouhej. Na to, že je jsme v čase cca 11:00!? Asi to rozdělíme na vícero dílů…