Básník a řeka

2. 8. 2007 14:31
Rubrika: Myšlenky

Úžasné verše. Ohromoval jimi celý svět. Každý, kdo ho slyšel recitovat, byl jako očarovaný. Nešlo odtrhnout svůj sluch. Všechny ty básně byly tak krásné. Vytříbený jazyk, hluboká myšlenka, poučení a příběh o životě. Zbožňovali ho. Jeho básně i jeho osobu. Věděli, že všechno má ze svého vlastního života.

 

A on?

 


 

On to věděl. Znal hloubku svých vlastních  slov do veršů poskládaných. Věděl, že drží mnoho lidí při životě a věděl, jak moc ho mají rádi. Byl rád, že se jeho básně líbí. Dělalo ho to veselým a radostným. Smál se a jeho život se zdál naplněný.

 

On měl však jeden sen. Touhu, o které nedokázal mluvit, ba ani báseň napsat. Chtěl zpívat. Svou slávu, vliv, oblíbenost. To vše by vyměnil. Nic z toho nechtěl. Kdyby mohl zpívat, třeba jen jedinému člověku, zpívat svoji píseň. Byl by šťastný.

 

Neuměl noty, pletly se mu. Hlas se mu chvěl. Při přednesu byl tak jistý, ale teď, jediný tó nebyl čistě zazpívaný a jestli ano, tak to byla spíš náhoda.

Slova jeho básní měla moudrost s jakou se svět zřídka setkává. Pro píseň, ale nemohl nalézt to pravé. Nesedělo to, bylo to naivní, moc vážné. Sice ani nudné ani zábavné. Vlažné.

Celé to bylo falešné.

 

A on?

 

On to věděl. Za nic na světě se nechtěl ale vzdát snu. Věřil, že jednoho dne zazpívá skvělou píseň, třebaže jen pro jediného člověka.

 

Sláva a veškeré to uznání. Chce to vyměnit. Obdiv a důvěra v něho vkládaná. Nestojí o to. Chce zpívat. Prostou a jednoduchou píseň života. Příběh ani ne moudrý, ani ne hloupý. Aby se na to dalo tancovat i tiše sedět a poslouchat.

 

Věřil, že kdesi uvnitř jeho srdce to je. Ta jediná pravá píseň.

 

 

Pramenila jedna řeka. Tam v horách, kde vítr byl ostrý a studený. Stékala po kamenech, pozvolna padala dolů, do údolí. Sílila a mohutněla, zrychlovala. Její ctižádostivost se zvětšovala, chtěla být tou nejdokonalejší  řekou. Chtěla překonat všechny překážky a měla na to.

Ne vše je dokonalé. Opustila své koryto. Vzala nový směr.

 

Proč?

 

Nevím, možná sama chtěla. Tekla si světem a byla tak odhodlaná. Stále chtěla být tou nejšikovnější. Nebyla pyšná, byla moudrá. Vypadala taková smutná.

 

A on?

 

On ji viděl a zdála se mu studená. Ale cítil, že je nádherná. Chtěl ji zazpívat, rozveselit ji.

 

Nebyla smutná, byla taková, přesně taková, o které byla ta píseň.

 

A on?

 

Nevěděl, jak začít. Znal tak málo akordů. Toužil, tak moc, zazpívat nejkrásnější píseň. Mohl básnit, recitovat. Bylo by to fajn.

 

Věděla to.

 

 A on?

 

Nevěděl a nebyl si jistý. Nakonec ale zazpíval svou píseň. Zazpíval úplně novou píseň. Sám neznal slova.

 

Řeka tiše šuměla. Zašeptala a tekla dál.

 

A on?

 

On do ni vstoupil. Po kotníky se postavil do její vody.

 

Ona věděla, že tam stojí.

 

A on?

 

Má naději, tak zpívá, ona to slyší a tiše mu do melodie šumí.

Zpívá, šumí,neví, teče, štěstí, neuteče,ani dnes, ani zítra, v moři, všechno splývá.

 

A o čem je ta píseň?

 

I když trochu falešná, místy vypadne text, ztratí se rytmus. Je upřímná a pravdivá.

On ona ví

Je o té NEJVĚTŠÍ

Zobrazeno 1684×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková