Kde je Hospodin

NIKDY NEJSI SÁM…

Je tu jedna věc, kterou ti chci říct hned na začátek. Něco moc podstatné a důležité. Bez toho by bylo veškeré další povídání nesmyslné. Byla by to sláma. Nic víc…

---

Víš, ať právě teď sedíš za svým stolem, ležíš na své posteli, jedeš metrem nebo autobusem, lidé okolo tebe procházejí, či na nikoho tvůj zrak nepatří, On je s tebou…!

Nezdá se to co?
Je to jako vítr. Nevidíš ho, ale cítíš, že tu je. Nemůžeš ho chytit do své ruky, ale cítíš, že tu je. Neporučíš mu aby vanul tím nebo tímto směrem, ale cítíš, že tu je.
Když se koukneš do leva, do prava, otočíš se za sebe, i tam všude je.

Možná se právě ptáš sám sebe, co ti tu vlastně snažím říct?
Nic víc než jen to, co jsem sám zakusil. Nechci tě poučovat, nemám zájem tě vychovávat, nebudu tě napomínat. Chci, musím jen jediné – nechat skrz sebe vanout ten vítr, který tu je a nikdy nás neopustí.


O kom tu vlastně pořád mluvím? Kdo tu je? Kdo je vánkem, který cítím a není vidět? Koho chci nechat proudit skrz sebe?
Asi sis už všimnul, že ten „někdo“ je pro mě moc důležitý. Bývá to tak, když o někom pořád mluvíš. Máš-li stále někoho v mysli, tak je to určitě někdo blízký, někdo koho máš rád.

Hospodine, zkoumáš mě a znáš. Víš o mě.

Tohle, že chci naznačit? Ne naznačit ne, chci to naprosto jasně říct, chci na tom postavit svůj život. Zkus si to představit sám. Bůh, nekonečný a nesmírně velký. Původce všeho, stvořitel. Pán všeho, někdo bez koho se  nehne ani zrnko písku na poušti, někdo kdo řídí svou moudrostí celý vesmír… a přes tohle všechno, On o mě ví. Hospodin o mě ví.

Nejen, že ví, ale dokonce mě i zná. V jeho mysli je moje jméno, moje narozeniny, moje oblíbená muzika. Chodí se mnou všude tam kam se hnu. Do školy, do práce, jede autobusem, když jím jedu já, autem, vlakem, letadlem. Sedí se mnou v čajovně, hospůdce. Neopustí mě ani na chvíli. A při tom, je potichu, nehučí mi do ucha svoje názory, svoje rady. Je tiše vedle mě. Stále, ale neotravuje.

Proč to dělá? Jaký má důvod? Copak nemá Bůh dost práce s celým pokaženým světem? Proč je právě teď se mnou? Co ho k tomu vede? A vůbec, kdo jsem vlastně já, že Bůh je se mnou? Vždyť mě do nějakého Boha třeba nic není. Co je jemu do mě?

Hospodine, tobě do mě něco je.

Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, kdo mě utkal v životě mé matky. Bůh, který může udělat cokoliv jak se mu zlíbí se prostě jednou rozhodl. Rozhodl se, že mě stvoří. Dal mi tělo, mysl, rodinu, daroval mi život. Mohl udělat kohokoliv. Ne, on si prostě vybral mě, stvořil mě. Tak to mu do mě asi něco je…


Tím to ale neskončilo. Stvořením to teprve všechno začalo. Jeho ruka mě nepustila. Drží stále pevněji, vede mě nakolik se já držím. Sleduješ mou stezku. Hospodin se nevyhýbá mým problémům. Všechny mé cesty jsou ti známy.

Radosti i bolesti, smích a rovněž pláč, láska i hřích, tohle všechno se mě týká. To je lidský život. Dotýká se to ale i Boha. Jeho to zajímá.

Proč?
To se zeptej jeho. Já jen vím, že mu nejsem lhostejný. To všechno co mě pálí, pálí i jeho. Věci, které právě řeším, řeší se mnou. I když si připadám na všechno úplně sám, tak on je tady a vede mě po cestě života…

Ono to vždycky není takhle ideální co…? Je těžké, když se podíváš, co je všechno součástí tvého života, jen tak najednou mávnout rukou a říct si, že je vše OK. Hospodin je tu a nic už se mi nestane. Naprostá pohoda.

Tak to není. Víme to všichni…