Quanta est nobis via?

Je tomu přes 40 let, co z II.Vatikánu  vzešel koncilní dekret o ekumenismu Unitatis Redintegratio. Učitelský úřad katolické církve vyjádřil, co naplňovalo srdce mnohých křesťanů v 60. letech. Touha po jednotě a smíření mezi všemi křesťany.¹  Velké postavy jako Jan XXIII, patriarcha Athenagoras, bratr Roger, vdechli naději na oživení jednoty Církve. Jediné církve Ježíše Krista, která trpí rozdělením. Trpí bolestí, která je vinou všech křesťanů² a dlouhý čas ji nikdo nechtěl uzdravit.

Unitatis Redintegratio jsou slova plná naděje. Je to výzva pro křesťany na celém světě. Ve vzduchu, ale visí otázky: Je to naplněná vize? Jak jsme naložili s prosbou Krista: aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.(Jan 17,21)

Neudálo se toho málo na poli ekumenismu. Pár krůčků jsme udělali. Ať už jsou to setkání Jana Pavla II. s křesťany různých denominací po celém světě na svých apoštolských cestách. ³ Nebo tisíce mladých na poutích důvěry společně s komunitou z Taizé, modlících se za smíření křesťanů a pokoj celého světa.

Bylo to dostatečné? Udělali jsme dost? Je snad hotovo? Koukněme do církve, u nás i ve světě. Zdá se, že jednota, která bude svědectvím světu,⁴ je nedosažitelně daleko. Kde se stala chyba? Kam se poděla naděje II. Vatikánského koncilu? Vstupme si my katolíci do svědomí a přiznejme si, že z toho o čem mluví UR, jsme zas tak moc neudělali. Kdybychom to naplňovali, tak by to muselo s církví pořádně zamávat.

Je čas na společné obrácení k evangeliu⁵, vzájemné poznávání, a pravou modlitbu, která je duší ekumenismu.⁶ A jaká je realita? Byla by velká věc, kdybychom si konečně uvědomili, že je jeden křest, jeden Ježíš Kristus a jedna Boží rodina.

Quanta est nobis via?⁷

Opakovat pouze hlubokou moudrost dokumentů není cestou. Ekumenismus, smíření může vyrůst jedině z přátelství, z vzájemného poznávání, ze zdola.⁸ Sjednocení neznamená, že všichni oblečeme stejné, římskokatolické, pravoslavné, evangelické, dresy. Cesta kupředu je, vidět obohacení, které mi přináší bratr z jiného týmu.⁹

Je jeden poklad víry a je rozdíl mezi ním a formulacemi.(Jan XXIII )¹⁰

Předpoklad pro další kroky vpřed? Vzdejme se myšlenky, že jsme vlastníci pravdy, přestaňme se tvářit, že my máme to jediné správné učení Boží, uvědomme si, co je v křesťanské víře na prvním místě. Nauka, nebo Kristus?¹¹ Vydejme se na cestu společného hledání. Mluvit a psát, o tom nestačí. Žijme. Naprosto konkrétně tam, kde jsme. Nacházejme ztracená přátelství, nebojme se modlit společně, spojme ruce k dobrému dílu, které může být vidět. Je tolik možností. Studovat a vytvářet společnou ekumenickou teologii a aplikovat ji do života našich společenství.¹²

„Dokonalá jednota vznikne , až se každý bude starat o posvěcení druhého.“¹³

Opravdu napsat bych mohl mnoho. Můžu citovat dokumenty církve a rozplývat se nad nimi, jak máme skvělé vize, ale dokud to nebudou mé vlastní ideály, tak je to zbytečné. Mohl bych sdílet své nápady, ale každý žijeme v jiném prostředí, kde je zapotřebí jiných činů. Lze napsat  svědectví silných mezikonfesních setkáních, ale není nad to, aby je každý prožil osobně.

Inspirujme se nadějí, kterou měli církevní otcové na II. Vatikánském koncilu, když pracovali na dekretu Unitatis Redintegratio. Přijměme pozvání Jana Pavla II., k společné debatě všech, nad otázkami nového „ekumenického“ uskutečnění úřadu římského biskupa, vyjádřené v encyklice Ut unum sint.¹⁴ Žijme slova evangelia láskou k Bohu a bližnímu. (srov. Mt 22, 34-40) Nečekejme až nás někdo někam pozve, ale buďme aktivní a nenechme se odradit případným klackem pod nohami, třeba i od vlastního bratra.

 Smíření – dlužíme to světu a možná i Trojjedinému Bohu, který je LÁSKA.