Církev jako společenství

Církev je úžasná v tom, že spojuje mnohost (pluralitu) v jednotě. Tato pestrost je vyjádřena jedním ze základních charakteristik církve, a to výrazem společenství. Což není jen slovo, ale pojem společenství (koinonia) nese význam, že církev mohou tvořit jedině lidé. Lidé různých stavů (laici, klerikové, řeholníci), kteří se navzájem doplňují a potřebují se a společně, každý svým povoláním a svojí vlastní cestou uskutečňují Boží království na zemi a směřují k nebeskému Jeruzalému.

Skutečně, církev hned vedle toho, že je tajemstvím (mysterion), je také společenstvím lidí, koinonií křesťanských životních stavů. A protože není křesťanského stavu mimo církve a církve bez křesťanských stavů, má tato skutečnost, pojetí jako společenství, vliv na spirituality jednotlivých stavů. Vždyť to nejzákladnější společenství člověka je prožíváno ve vztahu s Trojjediným Bohem, ve kterém jsou všechny Božské osoby bytí pro. Obrazně řečeno, „jedna dýchá pro druhou celým svým bytím“. Tak i jednotlivé životní stavy žijí a jsou tu pro zbývající dva, jsou bytím pro. Uskutečňují vzájemné společenství v lásce, „jako lid sjednocený působením jednoty Otce i Syna i Ducha svatého.[1]

Obrazem zpřítomňující trojiční společenství je účast na eucharistii, kde se setkávají všechny křesťanské stavy a z tohoto communio sanctorum, svátostného společenství získávají podíl na Božím životě, ke kterému jsou všichni věřící povoláni stejně. Žádný stav tak nedisponuje k svatosti více, nebo méně. Laici, klerikové i řeholníci jsou povoláni ke svatosti, každý svým vlastním způsobem a každý stav nejlépe svatosti dojde, když bude žít to, co je přirozené právě pro něj a nebude vytvářet nějaký polostav s nezdravou duchovní schizofrenií. Narážím tak na historickou zatíženost, kdy se do klerického a laického života míchaly prvky řeholní spirituality, jako té jediné schopné dosáhnout svatosti.

Toto pojetí je Bohu díky překonané a lze to nacházet ve společenství partikulárních církvi. Okolo svého biskupa shromážděných věřících, kteří společenství se všemi ostatními partikulárními církvemi tvoří „jedinou katolickou církev“.[2] Místní církev je tedy společenství všech životních křesťanských stavů. Projevující se, na prvním místě, v liturgii, kdy se schází celé společenství věřících (communio fidelium) a zrcadlí tak celou církev.

Církev vnímaná jako společenství, konkrétně jako společenství lidí jednotlivých křesťanských stavů, je pravým obrazem Boha. Jenž je jeden, ale nekonečně obsáhlý. Pluralita spiritualit jednotlivých stavů má počátek v samotném Bohu a každá autentická spiritualita církev obohacuje a nově ji prezentuje, právě jako společenství. To asi nejdůležitější, co z toho můžeme pochopit, je zahlédnout církev jako svátost lidské jednoty. Pro každý křesťanský život to může být učebnicí tolerance, dialogu (ekumenického a mezináboženského), vzájemného pochopení a samotného lidství.