Když slaví diecéze 15…

V životě člověka je prvních 15let jedno z nejdůležitějších období. Na začátku je čas, kdy pouze pozoruje okolní svět. Jenže, jak to tak bývá, pak přijdou první těžkosti a pády a ve světě se musí naučit chodit. Jakmile se první krůčky zdaří, otevřou se nové možnosti a malý člověk se postupně učí komunikovat s okolním světem. Naučí se téměř všechno, co potřebuje pro svůj další život. Po 15 letech je plný energie a odhodlán změnit svět. (ze zahajovací řeči...)


Vzpomínám co všechno jsem prožil spolu s naší diecézí. Nebylo toho málo. První cesta do Regensburgu s Kryštofem (tak to začalo), skládání nábytku z Ikei na DCM a hodně dlouhá noc, malování stropu na faře ve Stodu a sněhově bílý melír, dva roky služby v Karlových Varech. Ulice, čajovna, plesnivé stěny naší první místnosti na spolčo, první kytarovka, stěhování do Rybář. Těžkosti, radosti, nezapomenutelné tváře, kterých přišlo a odešlo mnoho. Obnovy ve Starém Sedlišti. Křížová cesta centrem Plzně, příprava zastavení, nový oltář v katedrále, kurz animátorů, moderování diecézního setkání mládeže, víkend Dobrého Pastýře, pohovor na biskupství, misie v Chebu, čas s Kryštofem…

Letí mi hlavou úspěchy, ale i pády, které se dotkli naší místní církve. Kolikrát jsem byl zklamaný, že se nenaplnily mé ideály, moje představy a plány. V závěsu se ale drží všechny ty chvíle, kdy jsem byl nucen sednout si na zadek a vyznat: "Ty jsi Hospodin, Bůh zástupů a máš to pěvně v rukou."

Přemýšlím o diecézi, společenství věřících na západě Čech a nemůžu se v myšlenkách odtrhnout od prvních století křesťanství. Možná je to jen způsobené mým nadšením pro patrologii, ale možná že vnitřně cítím mezi církví tehdy a tam a církví teď a u nás nějakou podobnost a zároveň propast.

Jeden z církevních otců 4. století, Athanasios spatřoval v křesťanství mládí lidstva. Tento pohled vtělil i do svého velkého díla Život Antonína Poustevníka, které symbolizuje křesťanství, které dokázalo vnést život do míst, kde by se to mohlo na první pohled zdát beznadějné. Athanasios a Antonín byli lidé, kteří prožili, co to znamená poušť. Hrobka, rozpadlá pevnost, vnitřní hora, kdesi hluboko v nehostinné zemi, všude přišel s křesťanstvím nový život. Nové mládí a s ním nová naděje.

Západní Čechy jsou také pouští svého druhu se svými hrobkami, rozpadlými pevnostmi a horami. Jsou ale také místem, kde už 15 let křesťané tvoří jedno společenství, místní církev. A protože tvoří společenství,i když je malé, tak také zpřítomňují Krista. Slovy 2. listu Klementa Římského, jsme to my křesťané, kteří neseme odpovědnost za to, jak se na nás bude dívat okolní svět. My, křesťané v západních Čechách jsme odpovědní za to, zda budeme kraj hrobek, rozpadlých pevností, pustých hor, nebo zda na vyprahlém písku duchovní pouště vzkvete čerstvá nová oáza.

Plzeňská diecéze má 15 let. Je to mladá diecéze. A světe div se, plná mladých a přemýšlivých křesťanů. To je dobře. Diecéze nepadá z nebe, ale roste zdola. Otázka, jakou místní církev chceme vybudovat, je tady pro každého z nás. Stejně tak otázka, zda jsme ti, kteří se jen vezou, nebo jsme ochotní něco obětovat, nebo lépe, darovat...


A teď stojím ve předu v katedrále sv. Bartoloměje v Plzni s plnou hlavou myšlenek. Za chvíli se s Markétou postavíme k mikrofonu a zahájíme dny víry. Oslovu 15. výročí od zřízení naší mladé diecéze.