WYD_V modrém kaňonu

 Výlet do Modrých hor (Blue mountains) znamenal hodně brzké vstávání. V 5:15 jsem se nějakým záhadným způsobem vykutálel z postele a klendra v pokoji mě už probrala. Místo odjezdu bylo v Olympijském parku. Od rodiny je to přece jen kousek. Na nádraží mi pán řekl, že jestli jsem poutník, tak mi ještě dnes platí pilgrim pass jako jízdenka, že to prý o jeden den prodloužili. Samozřejmě, můj pilgrim pass ležel na stole v pokoji, kde spím. Nevadí, týdenní lístek využiju.

Cesta autobusem trvá necelé dvě hoďky. Marně přemlouvám své zavírající se oči, aby vydrželi pozorovat krásu australského horského venkova. Úplně žeru ty kostelíky. Takový jednoduchý kamenný boudy a vždy minimálně dva až tři vedle sebe v jedný ulici. Bohužel zastávku jsme dělali jen na záchod, tak jsem se do žádného nepodíval.

Grand Cannyon, jsme tady. Výlet začíná. Prales okolo je suprovej. Takovej zelenej a pln kapradí a eukalyptů. Jen cesty jsou na můj vkus až moc civilizovaný. Spíš než cesta to jsou vlastně schody, který vedou na dno kaňonu. Z kopce je to pořádnej kus. Začínáme tušit, že to bude i pořádnej kus cesty nahoru. Nejprve ale procházíme po dně. Nejprve se zdá celkem prťavý a já nahlas vzdychám, že jsem si to představoval jinak. Skály ale pomalu rostou a tentokrát zase holky nahlas vzdychají, že to nahoru nevylezou.

Schody na hřeben, jestli teda má kaňon hřeben nevím, ale myslím takový to okrajový místo, po kterém se to celé obejít; jsou pořádně dlouhý. Funíme, rudneme, potíme se. Vyškrábat se tam, ale stálo za to! Pokračujeme podél celého rozlehlého a zalesněného údolí a během hodiny jej celé obcházíme. Byl to zážitek. Žádná civilizace, žádný lidi. Sem tam nějakej vodopádek (fotečky budou; snad).

Na zpáteční cestě jsme ještě zastavovali na Tři sestry. Ne na tu kapelu co má ve znaku kosočtverec, nýbrž na skalní útvar toho jména. Tři vysoké šutry trčí ze země a jaká je z toho atrakce. Víc času jsem strávil v souvenir shopu, který byl vedle. Koupil jsem punčochy na pivo. To je můj pracovní název jednoho speciálního australského udělátoru pro pohodlné pití studeného piva. Včera mě to Paul naučil, tak jsem to hned pořídil. Jak to funguje? To se vyndá vychlazený plechovka piva z lednice a oblíkne se jí tahle punčoška a má to hned tři funkce. 1) Plechovka vás nestudí do ruky. 2) Pivo nezteplá, protože ta věc drží teplotu plechovky. 3) Není vidět, že pijete pivo. V Austrálii je totiž částečná prohibice a veřejné pití alkoholu se trestá pokutou až 2000$.

Výlet dopadl beze zranění. Jen když jsem večer potkal Radka, tak měl pěkně zrasovaný kolena a říkal něco o tom, že při výstupu po těch schodech rodil ježky.  Modré hory jsou opravdu modré. Když nad nimi zapadá slunce, světlo se divně odráží a zdá se, jakoby v dálce ta skála byla modrá. Když se přijde blíž, tak je normálně oranžová.

Večer jsem si moc hezky popovídal s Anne o teologii a o církvi. Zjistili jsme, že nás v ČR trápí stejné problémy jako katolíky tady v Austrálii. Rozuměli jsme si. O spoustě věcí přemýšlíme podobně. Anne je psycholožka, má za sebou dlouhou dobrovolnickou práci v církvi a dobře se s ní o těchto věcech povídá. Další velký dar WYD pro mě. Poznání, že existuje spoustu lidí, kteří přemýšlejí, jak to dělat, aby to fungovalo. Co učinit proto, aby se něco změnilo a křesťanství nebyly jen slova a hezké fráze, ale autentický život s Bohem v moderním světě. Jedno je jisté. Je před námi ještě dlouhá cesta.

Před touto povzbuzující anglickou diskusí ještě proběhla skromná oslova mých narozenin, které už 21 let připadají na tento den, ale to tu nebudu rozmazávat. Snad jen, že jsem dostal ten nejskvělejší dárek, jakých bych si mohl v Austrálii přát...