WYD_Aussie footy, Jeeeeh!

Neděle ráno. Celý dům krásně voní. Snídaně, hurá! Po celém týdnu, který jsem přežil na lupínkách s mlékem přichází dnes změna. Na talíři se na mě smějí typické americké pancakes. Přesně jako v kreslených seriálech z dětství. Sloup pěkně kulatých palačinek politých medem a javorovým sirupem. Mňam, mňam.

Mši slavíme společně s farností, s italskou výpravou a skupinkou Američanů. Kostelík jsme naplnili po okraj. Bohoslužby tady v Austrálii jsou úžasný. Beze srandy! Z místních lidí je cítí, jak rozumí liturgii. Je to takové nenásilné. Žádný kyselý chsichty, jak jsme zvyklí od nás. Ani u oltáře (farář je Vietnamec a kaplan Filipínec), ani v lavicích. Kázání? Ještě jsem tu neslyšel žádný rádoby mravokárný řeči, nebo vzletný fráze. Dneska kněz mluvil o nás mladých. O tom kdo jsme a co v Melbourne děláme a hlavně, že celý NÁŠ život závisí na tom, jak se k němu MY sami stavíme. A ten nápěv ordinária v angličtině. "Glory to God in the highest", síla…

Po mši následoval brunch. Mělo to být něco mezi snídaní a obědem, ale podle mě to byla dost krutá žranice. Čtyři pečená selata, hromada jehněčích steaků, kuřecí kousky, špízy, saláty, pečivo, brambory, zelenina. Sorry jestli vám dělám chutě. A nakonec to přišlo. Přišel i klokan. Vlastně byl přinesen dvěma holčičkami, už pěkně ugrilovaný na talíři. Neodolal jsem. Jak to dopadlo? Jsem asi jediný Čech, kterému to chutnalo. Všichni do toho ždibli a prej nic, moc. Já dojížděl i zbytky. Chuťově je to něco mezi hovězím a jelenem, ale výborný. Mňam, mňam, mňam!

Kulturní program se rozjel spontánně. Když je spolu s vámi v hale asi 70 Italů, tak to ani jinak dopadnout nemůže. Zpívali se rychlé lidové italské i pomalé české. Zatancovali nám dívky z Togo, nebo někde tam odtud z Pacifiku, pěkně v národních krojích. Chlapi, takový kroje kdyby měli ty naše holky Moravský, to by bylo něco. Žádné takové ty sukně dva metre široké a všelijaké načechrané rukávce a vrstva na vrstvě. Co vám budu povídat, prostě Pacifik…:)

S plným břichem nám všem hned bylo líp a půl dne před námi. Rozhodli jsme se, že půjdeme na fotbal. Na Australský fotbal! Nasedli jsme na vlak a jeli do Melbourne. Hrálo se derby. Melbourne versus Sydney. Koupili lístky, vlezli dovnitř. Na hřiště jsme ještě neviděli, ale ten řev. Jééééh. Oóóóóóóh! Drsnější než včerejší metal. Místa jsme měli až úplně nahoře, ale vidět na hru bylo parádně. Šestice čecháčků těsně pod střechou to tam rozpálila.

Aussie rules je totální chaos. Noha, ruka, bodyček, země, přihrávka kopem, přihrávka pěstí, výskok, mela na zemi. Je to strašně rychlý. Na obrovským oválným hřišti běhají hráči, který se nám nepodařilo spočítat, ale minimálně osmnáct na každý straně. Mezi hráči lítají v reflexních bundách kapitáni týmů a koučují během hry. Motají se tam i občerstvovači, protože ta hra je dost dlouhá. Hraje se na čtyři čtvrtiny. První má 28 min, druhá 32 min, třetí zase 28 a čtvrtá 32. Proč? To se mě moc ptáte. Ale co čekáte od hry, kde auty hází rozhodčí. Fakt, stoupne si zády a mrskne ten míč za sebe a už je bitka. Když padne gól (počítá se za 6 bodů), tak je takový zvláštní buly. Rozhodčí práskne uprostřed míčem vší silou o zem a pak po něm týmy skáčou a je bitka. Řežba je to docela solidní, ale zákeřný to není vůbec. Když hráč chytí míč určitým správným způsobem, tak na něj nikdo nesmí, a když ho nezpracuje, tak končí na zemi. Když někoho srazí tak se strašně křičí. Skoro víc, než když šiška letí mezi tyče. My křičeli pořád. Většinou jsme nevěděli co se zrovna pískalo, ale zařvali jsme si. Nikomu okolo nás to nevadilo. Další zajímavost je, že fanoušci obou týmů sedí v klidu mezi sebou namixovaně. U nás by se to už mydlilo… Se Zdeňkem se ještě na stadionu rozhoduje založit Českou národní Aussie rules football asociaci a stát se tak druhým státem světa, kde se tahle hybrid hra provozuje. Má to velkou výhodu. Na mistrovství světa bychom končili nejhůř druzí… Musím si koupit tu šišku.

Po zápase se v davu 45 000 diváků trousíme zpět k vlaku a těšíme se domů. Na večeři, na sprchu a netěšíme se na balení. Zítra brzy, ve 4:30 a.m. odjíždíme do Sydney.  Ve stejnou chvíli jako my dorazil do farnosti Ringwood Rob. Hurá, hned nás sveze! Jenže má ještě nějakou práci. Následují hodinu a půl vopruz. Je zima, je tma, žádný jídlo, žádná sprcha a my čekáme a čekáme. Vrací se, tak snad konečně pojedeme. Bereme ještě další dva kluky. Jenže Robert má už autu napakovaný na zítřejší cestu. Nevěřili by jste, co se do auta všechno vejde. Obrovksý kufry jsou normálka. Na ně jsme ze zadních sedadel naskládali asi pět židlí. PĚT KOVOVÝCH ŽIDLÍ! Nějaký menší tašky. Do auta nás leze pět. Libor musí jet v dětské sedačce. Zdeněk má na klíně dvě karimatky. Auto jede… Po tom jsme vyhodili Petra a Libora se stavujeme ještě v supermarketu. Zdeněk říká, že k dokonalosti dnešního večera chybí už jen aby nám někde upadlo kolo, nebo přepadli ten obchod.

Po večeři nadchází smutná událost. Loučení a předávání dárků. Kluci byli smutní, ale měli pro nás překvápko. Oba jsme dostali míč na australskej fotbal. Mám z toho radost, jak malej… Na KTF zakládám v říjnu tým:) Ještě jsme se společně pomodlili. Bude mi chybět ta lehkost Roba a Julie s jakou žijí svůj život. Jejich víra, jejich práce, to jak vychovávají děti, to je tak neskutečně normální a zároveň hluboký. Wow:)

Teď musím jít spát. Zítra nás čeká dlouhá cesta. Slibují zajímavou krajinu. Proto prý jedem busem. Snad vám dám i zítra vědět, jaký to nakonec bylo a jelikož se z tepla rodinného krbu, teda tepla ne, z pohodlí rodiny přesouváme do spacáku a na podlahu nějaké školy, nevím, jak to bude s mým přístupem k netu.
Aussi, Aussie, Aussie, Oi, oi, oi...