Vzali jsme to přímo k Sydney Tower, což je nejvyšší barák ve městě. Ona je to spíš věž. Podobná jako třeba ta v Berlíně. Zdálo se, že jsme to s brzkou hodinou vychytali. Skoro žádná fronta. Nahoře jsem to párkrát obkroužil, z každé strany fotil a když už to začalo nudit, šlo se dolů na OZ Track - virtuální prohlídku Sydney. Posadili jsme se do sedaček a nasadili sluchátka. Celkem čtyři krát se hlediště s námi otočilo a my sledovali hologramové divadélko. Že bych z toho byl odvařenej na tolik, jak o tom včera básnili Anička, Zdeněk a Mirek, to se říct rozhodně nedá. Za 15 minut bylo po všem, otevřely se dveře s nápisem exit a já si říkal, že teda nic moc.
Jenže chodba nás nedovedla ven, ale do druhého sálu s třemi plátny. Posadili jsme se do sedaček, které nás vzápětí automaticky přikšírovali. Nebylo úniku. A pak to začalo. Pralesem, prérií, divokou řekou, městem, okolo Uluru. Oblítli jsme Austrálii za pár chvil a pořádně to s náma houpalo. Už chápu to nadšení, taky bych šel ještě jednou…
Co dál? Už jsem viděl skoro všechno co jsem vidět chtěl. Rozhodl jsem, že se projdem po Oxford street. U Paula doma jsem se totiž v jednom průvodci dočetl, že jde o neobyčejně zajímavé místo; hlavně v noci. My šli okolo oběda, ale rozhodně to stálo za to. Lidi, kteří tam žijí, chodí po ulicích, pijí nonstop pivo v nepřeberném počtu hospod a klubů jsou do jednoho naprostý originál a značně se liší od lidí v byznys centru. Dredy, barvičky, rozervaný šatičky. Účesy, brejličky, čepice, tkaničky. Každý tam má svůj styl. A to nejen lidi. I baráky jsou různě posprejovaný, barevný, zkrátka stylový. Na Oxford st. jsou obchůdky s touhle zajímavou módou. Narazil jsem taky na jeden obchůdek s takovýma těma černýma oblečkama a řetězama. Za výlohou měli kostým jeptišky. Asi reklama zbylá po WYD, na kterou chtěli lákat poutníky. Dál je tam strašně moc hospod a diskoték, který evidentně jedou nonstop. Pak také kluby, které jsou pro všechny a i kluby, které jsou sice jsou pro všechny, ale chodí tam jen pánové v upnutých kožených kalhotách. Jelikož je tam pořád živo, nachází se v té oblasti mnoho výborných restaurací, které krmí všechny možné i nemožné existence pobíhající po této ulici. My zakotvili zase v Indický. Nepoučím se a nepoučím…
Procházka trvala dobrý dvě hoďky. Pak jsme vlezli do busu a jeli naposledy na Bondi beach. Mě tam přepadla mlsná, tak jsem si koupil strašně drahej, ale náramně dobrej krémový dortík. Vlezl jsem taky na takovou hrabárnu. Samý stánky s hadrama. Všechno laděný do hippies stylu. Jenže všechno zase na ženský. Já fakt nepochopím, proč někdo taky nemyslí na nás kluky. To je normální diskriminace! Šel jsem si lehnout a uklidnit na pláž. Obloha se najednou začala zatahovat, vlny se zvětšovaly a to nevěstilo nic suchého. Bus jsme chytli akorát včas.
Než jsme dojeli do centra byla už tma. Pršelo a já měl na nohou sandále. Správně, měl jsem opět mokré nohy. Zakotvili jsme proto u našich starých známých Tří moudrých opic na poslední pintu tasmánského piva. Večeři jsem pojal rovněž stylově. Aussie burger je houska, do který se nacpe všechno, co se v Austrálii dá najít. Ale dobrota. A po včerejším šoku z pokladem v supermarketu přišel dnes druhý v fast foodu Hungry Jack's. Normálně tam je na pultu bedna s nápisem: "Už nikdy neměj žízeň!" Tam si každý může normálně sám načepovat druhý kelímek sprite, coly, fanty a podobných tekutin. To být u nás, tak Mcáč do týdne hlásí krach.
Z nohou jsem měl už rampouchy. Šlo se tedy k Paulovi, domů. Předali jsme mu česká pivka, jako dík za poskytnutý nocleh. Jen co dopíšu blog, jdu se pokusit napakovat všechny krámy do kufru. Budu přitom myslet na dnešní pestrobarevné zážitky z Oxford street. Třeba to ze mě sejme stres z myšlenek, že budu na letišti platit tři litry za nadváhu svý bagáže.
Já myslím, že spousta hippísáckých hadrů je tak nějak unisex, ne? Mrk, mrk...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.