WYD_Kdo není ill, není in

21. 7. 2008 15:06

Ráno vyrážím brzo pomoct děckám se stěhováním z Rosebank college do Olympijského parku. Chci jet busem, ale Anne nedá jinak, že mě odveze. Prostě Aussies. Už jsem si pomalu zvykl.

Přijít ráno o osmé do školy, kde je ubytováno na dvě stě lidí, znamená pochopit, proč jsou všichni z této skupinky Czech 2 tak napruzení. Pořád něco mleli o Papuáncích, kteří přebývali s nimi. Už chápu. To bylo smradu, jak v Cařihradu. Musel jsem počkat venku.
Chápu se kufru a transport začíná. Samozřejmě jsme se nevešli do jednoho MHD autobusu. Rozdělujeme se už na první zastávce, ale víme kam jet. Na vlakovém nádraží se rozhodujeme na zbytek nečekat. Na stanici Olympic Park se po chvíli váhání rozhodujeme nečekat.

Zevlujeme před jednou obrovskou halou, kde se pomalu schází česká výprava, která musela opustit školu, nebo rodinu. Mezi mládeží začíná brát na oblibě nový hit. " Já tak čekám, čekám! Já tak rád čekám, čekám! My rádi… ČEKÁME!!!"  A že si zpívat můžeme opravdu dlouho. Za chvíli měníme téma na přebíjíme se v tom, kdo zná vtipnější historku od Dr. Vojtěcha Eliáše. Kdo může, tak pochop…
Lidi se množí. A všem už opravdu dochází, že avizovaný hostel, je skutečně tato sportovní hala postavená z betonu a pár kousků dřeva. Opět malý informační šum, nebo snad vtip!?

Uvnitř to není tak hrozné, jak by se mohlo zdát. Na klučičích záchodech jsou dvě kabinky. Na to, že tam má přespávat 12 000 lidí, je to dobrej průměr. Když se dneska večer postaví kluci do fronty, tak se možná ráno dostanou na řadu…

Ve dvanáct a nějaký drobný je mše svatá. Místo konání bohoslužby pracovně nazávám "Eucharistický bar", celý prosklený a s židlemi odpovídajícími názvu. Mše není dlouhá, ale rozhodně zajímavá. Do Eucharistického baru jsme se totiž shromáždili úplně všichni. Jak jsem se dozvěděl těsně předtím, kdo tady v Sydney není nemocný, nachlazený, nebo nemá aspoň rýmu, jak trám je totálně out! Naše shromáždění tedy oslavuje Krista a zároveň si vyměňuje všechny známé, dost možná i neznámé, bakterie a viry. Ve vzduchu je to normálně vidět. Hned po požehnání mizím venku a informace poslouchám ze dveří.

Hlad nás sužuje. Vyrážíme tedy do města opět uplatnit naše VIP karty do Mc'áče. Už je mi z těch burgerů zle. Dneska to opravdu bylo naposledy. Procházíme China townem. Je o poznání větší  zajímavější než v Melbourne, ale přece nám jen s Aničkou chybí víc Asie, když je řekne čínská čtvrť. Představovali jsme si to jinak. V lékárně se stavujeme pro léky pro nachlazenou Hanču. Přemýšlíme, co dál. Rozhodujeme se, že objedeme centrum jednokolejkou.

Monorail train, je takový hybrid. Metro nad zemí jedoucí po jedné úzké koleji. Je tam docela dost lidí a málo místa. Jízda je taková pomalá. Mám pocit, jakoby to o něco drhlo a nechtělo se pořádně rozjet. Taky jsem si to představoval jinak. Výhled by to byl super, kdyby nebyly skoro všechny okna polepaný reklama. Na každé stanici přebíháme s kupé do kupé a hledáme čirá skla. Místo toho nacházíme druhou skupinku, kterou jsme ztratili už v Olympijském parku. Oni budou tvrdit, že jsme na ně nepočkali, ale nevěřte jim.

Nemohli jsme se dohodnout, kde vystoupíme a kam půjdem dál. Abychom se neukvapili ve svém rozhodnutím rozhodli jsme se udělat ještě druhé kolečko okolo centra. Když už to stojí takový prachy. No, nedohodli jsme se. Tak jsme jeli potřetí dokola. Kecali jsme nesmysli a pozorovali, jestli v blízkosti Worl square stále probíhá obchodní schůzka v asi pátém patře mrakodrapu, okolo kterého jsme už po třetí frčeli. Nakonec jsme se odhodlali a vystoupili někde v centru. Skupina byla rozdělena na dva tábory. Ti, co chtějí do hospody a ti, co nechtějí do hospody. Hádejte, kdo vyhrál…

Usadili jsme se na rohu Liverpool a George street u Tří moudrých opic. Výběr piva široký, nicméně většinou našincovi neznámý. Když jsme dlouho váhali, slečna nám přinesla v malých skleničkách ochutnávku. Takovej pivní panák. A grátis. To jsou mi věci. Dali jsme si osmkrát pivo z Tasmánie. Někteří jsme to otočili ještě jednou. Jenže jak je tady benzín levnej, tekutý chléb je drahý. Asi bych tu umřel žízní a chudobou, časem.

Hospody jsou tu úplně jiný než v Evropě. Pivo je strašně rychle natočený. To je proto, že je bez pěny. Australský zlatý mok čepici nenosí. Sklenice je plná jen rezaté vody. Platí se hned na baru, to žádná novinka, ale jakmile jevíte známky opilosti, tak vám další už nenalejou. Ne, že bychom to zkoušeli, ale mají tam takový velký nápisy a taky kamery, kterými vás pozorují a jak někdo zavrávorá má útrum. Všechny puby jsou komplet nekuřácký, což je mi sympatický. U stolků sedí většinou pánové ve smokingu, kteří si na cestě z advokátní kanceláře dají jedno na chuť. Trochu nezvyk, že tu na pivko chodí i buisness class. Venku hlídá security, placená vládou a nevpustí dovnitř nikoho pod 18. U baru nalijí každému bez ptaní, to už není jejich starost. Ale dovnitř jen dospělý. Obsluha příjemná, usměvavá. Hold kultivovaná země.

Hezky jsme si pokecali a já zase poznal blíž další skvělé lidi. Přání, které mi někdo moc úžasný adresoval před odletem se tu plní do puntíku:) Možná jsem to už psal, ale zopakuji to. To největší na WYD jsou setkání s normálními lidmi, kteří žijí normální životy, řeší normální problémy, mají normální radosti atd. Nacházet pravá přátelství, to je důvod, proč má cenu jet na takovou akci…

 

Zobrazeno 1206×

Komentáře

cejsk

Omouvám se za všechny chyby, kterých je v tomhle článku možná ještě víc, než běžně. Paul mi vnutil, že si s ním musím ještě dát plechovku piva, což bylo dneska už třetí a člověk tady mezitím vyšel z tréninku...Díky za toleranci

Eleeshebat

Lidé se množí, chmchmm...to mi připomíná vtípky ze sjezdů evangelický mládeže, kde někdo navrhoval, aby se spalo po dvojicích kluk a holka, protože je evangelíků málo...;)))

Calid

K Eleeshebat: To jsou naprosto typický vtípky:)))

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková