WYD_Lov klokanů

Nasnídat, obléknout a rychle vyrazit. Jedeme na venkov. Do hor na farmu k Lili. Je zataženo, vypadá to, že bude pršet, přesto obouvám tenisky. Autobusem to pádíme po úzkých, ale velmi kvalitních, klikatých australských silničkách. Asi po hodině a půl přijíždíme do městečka Yea. Klasická Amerika, teda vlastně Austrálie. Moderní kovbojský městečko. Jedna dlouhá ulice. Uprostřed kavárna, kde vám servírka bude lít překapávané kafe nevalné chuti, dokud neřeknete "enough". Vedle je řeznictví a pekárna, pošta, malý palmový parčík, památník padlým australským vojákům v WWII a na kopečku kostel. Teda vlastně dva kostely. Podobná architektura, stejná velikost. Katolický a anglikánský. My vyrazili k tomu katolickému, kde jsme slavili mši svatou. Přijel mezi nás i vzácný host. Kapucín, původem Čech, kterých svou rodnou řeč rozhodně nezapomněl. A teď se podržte; tenhle chlapík má 89 let, ale tolik života a energie co v sobě nosí. Jestli Bůh dá a já se dožiju takového věku, tak mou starostí asi bude jen včas dojít na záchod. Tenhle člověk, ale když čte evangelium, když se modlí, tak při tom div neskáče. Úžasný setkání.

Po mši jsme se přesunuli k sousedům. Anglikáni nás pozvali do své farní místnosti. Vlastně to je klasická dřevěná stodola, kde pro nás připravili oběd. Byli nějaký klobásky. Konečně maso!!! Možná to byl i klokan. Bylo spousta zákusků a taky sendviče. Jeden jsem zkusil. Lidi bylo v tom něco zelenýho. Netušil jsem, že mě to dostihne i na australským venkově (zpropadení Korejci). Po obědě kafíčko. Zazpívali jsme si. Bylo to wonderful… nejen jídlo, ale i setkání s místními lidmi!

S plným břichem jsme vyrazili na farmu k Lili. Během oběda začalo hustě pršet. Klasik by řekl: "Chč--- a chč---", ale mi přesto byli natěšení, že uvidíme slíbené klokany. Tentokrát ne na talíři, ale živé. Řidiči autobusu najednou odbočili z asfaltky a vzali to bahnité příjezdové cestě k statku. Prostě to neřeší…

Nejdřív jsme šli oběhnout krávy. Lili nás vedla, my všichni fotili jak japonští turisté orloj a najednou jsme byli za plotem přímo mezi australským skotem. Celkem rychle jsem z hlavy sundal červenou kapuci, kdyby náhodou některá ze kraviček měla v úmyslu zahrát si berany, berany duc.

Jelikož kráva je zvíře v končinách českých poměrně známé, rychle nás omrzela. My chtěli klokany. Zeptali jsme se Lili, kde že jsou ti kapsáči, kvůli kterým jsme přijeli. Prý že na kopci, ale je nás moc, tak když tam půjdeme pravděpodobně utečou, nicméně to můžeme zkusit.
Fajn, sto lidí s foťákáma se vydalo ulovit klokana do svého alba. Vyběhli jsme na kopec. To už nepršelo. V tu chvíli už padala přímo h---- s háky. A klokani nikde. Tenisky zatím vodu nepropustili. Rozhodli jsme se pokračovat. Pěkně bahýnkem. Za obzorem se mihnul jeden klokan. Asi tak na půl vteřiny. Dav se zastavil a čekal. Minutu, dvě, pět a nic…

Nevadí půjdeme dál, trochu z kopce. Brodili jsme se bahnem, všichni stále připravené foťáky. Lili říká, že tu můžou být i wombati, což je zvíře daleko zajímavější než nějaký obyčejný klokan. Odvážlivci se vydávají před wombatí nory a pískají do nich. Já a Zdeněk chrochtáme. Nějaké takové zvuky prý vydává i wombat. Marně měním tóny a zkouším napodobit wombatí samici v říjí, abych přilákal nějakého staného chlupáče. A v tu chvíli se to stalo. Asi 150 metrů od nás se mezi stromy objevil klokan. To už se většina skupiny vracela k autobusu. Asi pět nás zůstalo v lese a viděli jsme. Přiběhli dokonce další dva a veseli si hopsali mezi stromy. Viděli jsme! Mise byla úspěšná. Fotky se nezdařili, ale stejně budu machrovat, že ta černá tečka na zeleném rozmazaném pozadí je Giant Kangeroo…

Večer jsme testovali australský piva. No, ujdou… Suprově pokecali s Robertem o evangelizaci, práci s mládeží, problémech církve v ČR, spiritualitě a spoustě dalších věcí…