WYD_Modlitba za pneumatiku (dobrodružství v lese)

Modlitba za pneumatiku

Zdeněk a já jsme vzali svoje kufry na kolečkách a za doprovodu dvou divokých klučinů, synů našich hostitelů, jsme si to štrádovali k autu. Australani jsou fakt jiný. Já mít takový bordel v autě, tak se zblázním. Oni to evidentně neřeší, což je mi sympatický.

Barák je úplně jiný, než jak je člověk zvyklý z Evropy. Je to takový průchoďák. Zdá se, že celý dům je takový velký obývák v jehož rohu je kuchyně. Bordel, jak už jsem psal, neřeší. Když mají dva malý kluky, tak to asi ani moc nejde. Děti si nás hned oblíbily. Začaly nás učit australský fotbal a jeho pravidla. Má to jen jeden háček. My těm dětem vůbec nerozumíme. V předchozím příspěvku jsem se zmínil, že australský akcent je něco zvláštního, ale děcký australský akcent je něco naprosto šíleného. Raději tak odmítáme Iganatiovu (8 let) nabídku jít s ním do lesa ze strachu, že bychom se taky už nemuseli vrátit.

Na výlet vyrážíme s maminkou Julií a s Brandanonem, což vlastně nevíme, kdo je. Pochopili jsme, že je z Tasmánie, studuje doktorát z filosofie, je sympaťák, inteligentní, ale nepochopili jsem, jak je spřízněn s rodinou, která nás vzala pod svá křídla. To je jedno. Jedeme jen kousek. Teda australskej kousek, cca. 45 min. autem. Vlevo pole a ovce, vpravo vinice a ovce. Australský venkov. Nám to nestačí, tak míříme do lesa. Asfaltka se mění v štěrkovou cestu se strmým stoupáním. Vystupujeme a vyrážíme na krátkou procházku k rozhledně na vrcholu kopce. Fouká tak silný vítr, že se Zdeňkem pomalu začínáme pochybovat, jestli naše nadšení do campování a zítřejší slíbená noc pod širákem bude to pravé ořechové.

Z rozhledny vidíme až k Melbourne, který je od nás několik desítek km vzdáleno. Vracíme se. Já osobně jsem totálně unaven. Dochází však k rychlému probuzení. Julie se rozhodla, že pojede zkratkou přes les. Než jsme vyjeli, měla v ruce i mapu. Snad to bude dobrý. Jenže na první křivatce to vypadalo takto: "Right or left? Right, maybee" to vše za lehkého spomalení z 50 km/h na čtyřícítku. Trošku jsme znejistěli, ale valíme dál. Druhá křivotka: "Right, maybee." S úsměvem na rtech. Přestává se mi chtít spát. Třetí křižovatka. Zastavujeme. Les totiž stále a stále nekončí. Julie se dívá do mapy, ale prý je špatná. Bere si druhou, třetí, ale dopadá to stejně jako v případě první. Chvíli dívá do čtvrté a pak se jede vlevo. Do kopce! Štěrk se začíná měnit ve velké šutry. V zatáčkách dřeme podvozek. Julie se tomu směje. jedeme stále padesátkou. Asi po dvou minutách stoupání se Brandon osmělí a říká, že bychom to možná měli otočit. Řidička souhlasí. Na pravém boku je skála a na levém sráz. Otáčíme se. Jedeme z kopce dolů. Stále v zatáčkách rozdíráme podvozek. Jsem naprosto bdělý a modlím se, abychom o žádná z těch šutrů nepíchli. Koukám na mobil. Signál samozřejmě nemám. Modlitba zintezivňuje. Julie se na nás otáčí, za jízdy, a říká: "Sorry guys!" Přes cestu běží wombat. Černé tlusté zvíře. Brzdíme, stojíme a vystupujeme. Jdeme pozorovat živý exemplář. Tem už ale dávno zmizel v lese. Vůbec netuším, zda na křižovatkách jedeme zpět stejnou cestou, jako jsme jeli tam. Přes cestu běží velký černý opeřený pták. Správně, brzdíme, stojíme, vystupujeme a jdeme pozorovat exemplář, který už zmizel v lese. Pokračujeme v cestě. Míjíme parkoviště, kde už to známe. Vjíždíme na státní asfaltovou (!) silnici. Julie se nás ptá, jestli jsme "ready for beer"; odpověď? Definitely!

Stavujeme se v takové typické australské venkovské knajpě. Bouda ztlučená z vlnitého plechu. Každá židle jiná. Pivko ve třetinkové flašce. Mastná pizza. Je nám všem dobře. Rychle to sebe házíme a přitom klábosíme. Pizzu ještě dojídáme v autě, abychom se stihli vrátit včas na mši do města. Je totiž neděle.
Unavený jdu spát a říkám si, že na to, že jsem v Austrálii první den, jsem toho zažil celkem dost...