WYD_Na pláži

K snídani zase vločky. Před naplněním žaludku jsem ovšem absolvoval horkou sprchu. V Sydney je sice počasí výrazně teplejší než v Melbourne, ale noci jsou chladné. Půjčil jsem svůj spacák Hanče, která je jedna z mnoha bezkufrových lidí. Já spím na matraci na zemi a pod dekou italského typu. Pravidelně ve čtyři hodiny ráno se začínám svíjet v klubíčko, menší a menší, podle toho, jak rychle se do mě dává zima. Nevěřili by jste, co se vám může zdát za sny v podchlazení.

Anne nás veze na ACU (Australian Catholic University), kde bude probíhat společný program celé české skupinky. Katecheze biskupa Paďoura byla moc povedená. Ani ne moc dlouhá a držící myšlenku. Mše svatá byla s výborným hudebním doprovodem a kázáním navazujícím na katechezi. Jestli čekáte, že to sem budu přepisovat, tak jste teda vedle… Snad stačí říct, že biskup Posád dokáže povzbudit. Během dopoledne přicházeli zprávy, že většina bagáže se už nalezla, což pro některé znamená, že se budou moct po třech dnech převlíct. Nic není dokonalé, říká se, a tak přece jen někteří své jméno v seznamu přivezených kufrů neslyšeli. Jestliže mám ovšem vypíchnout z českého programu to absolutně nej, tak je to jednoznačně moderátorská dvojice Mirek a Anička. Nejen, že si s tím fakt dali práci a snaží se, ale jsou fakt cool.

Po mši se rozběhl v campusu (to je takové to zázemí univerzity, které by jste v Čechách těžko hledali) festival. Bylo to jak v americkým seriálu pro teenagery. Studentská kapela, ozdobené balkóny, BBQ (čti bárbekjú), workshopy, tance. Nevydrželi jsme to dlouho. Pálilo sluníčko. Navrhnul jsem, odhlasoval a taky odsouhlasil, že teda půjdem na Bondi beach.

Cesta netrvala dlouho, ale byla by jistě o polovici kratší, kdyby se Petrovi za každým rohem nepodařilo nabalit nějakou cizinku. Nevím, jak to ten kluk vlasatá dělá, ale není to náhoda. Že by za to mohla jeho anglická konverzace, která se u každé oběti opakuje: "Ou, yees, Czech republic, yes. Ou Australia? Yes good. Ou picture, yes you. Ou I? Yes, from Krkonoše, nó." Petr dívce tak čtvrthodinku všechno odkyvuje a až potom sebere odvahu a zeptá se nám co mu to vlastně říká. Na Bondi mířili davy a byly tam davy, ráj pro Petra.
Pláž je vážně skvělá. Surfaři brázdí vysoké vlny. Desítky bláznů se koupou v ledové vodě. Dneska nemám odvahu, ale svorně s Kryštofem, Zdeňkem, Štěpánem a Petrem se rozhoduji, že se sem ještě vrátím a pěkně tam skočím a zaplavu si v Austrálii. Vyhrnujeme jen kalhoty a smáčíme nohy. Trošku víc než bychom chtěli. Ty vlny jsou zákeřný a nevypočitatelný. Mrcha se nezdá a šup a voda je pod kolena.

Po cachtání jdeme ke stejdži bratří františkánů. Mají moc fajn program. Takový, františkánský. Je to prostě všechno v pohodě. Moderuje to generál řádu. Přicházíme zrovna v okamžik modlitby za jednotu. Jsou tam zástupci mnoha církví, východních i západních tradic. Modlí se, jdou průvodem a nakonec vypouštějí bíle holubičky. Po promluvě kardinála-františkána z JAR se vracíme do centra na oběd.

Chytli jsme bus, v které jedou samozřejmě samí poutníci. Dávám se do řeči s Francouzkami, abych ověřil, že ten můj úspěšný DELF A2 k něčemu byl. Vlastně nejdřív s nima mluví Petr, ale ten jim nerozumí, tak konverzci přebírám. Řidič busu je jako všichni Australané strašně milý a s úsměvem zodpovídá všechny naše dotazy: "Kde máme vystoupit? Jedete přes Hyde Park? Co je to za stanici?" Já vozit celej den smrady co křičí ve všech možných jazycích, tak bych asi všem ukázal cestu leda tak do p….., přesně tam.

Razíme na večerní koncert. A víte kam? Před operu. Petra stopla nějaká Polka, jen deseti minutový zdržení. Bylo to vážně brutus, zapařit s Opera house v zádech a s Harbour Bridge po pravici. Nejdřív hráli takový indický staříci (asi tak okolo čtyřicítky, no na světových dnech mládeže, uznejte sami, že to není drzost napsat to takhle:).Co ti asi můžou hrát? S upřímností, NÁŘEZ. Rychlá, rytmická hudba, perfektní zpěv. Indická část publika ve varu. A na podiu to roztáčí indičtí brejkaři. On to nebyl brej, ale vypadalo to dost dobře.

Pak už přichází to, kvůli čemu jsme tady. Judy Bailey, stará známá z Melbourne. Tentokrát byl koncert delší a stálo se přímo u pódia a že to bylo hustý. Judy nezapře karibský původ a muzika je směs reggae, rocku a nevím čeho ještě, ale děsně rytmická. Nohy skáčou samy. Petr při koncertě namotává nejdřív nějakou Francouzku, s kterou si následně vyměňuje adresu, potom co mu Zdeněk z angličtiny přeloží, že by chtěla poslat ten "Ou picture, jéééh". Potom jedný Sydneyský holce odkývá, že je z Melbourne. Zdeněk celkem vtipně poznamenává: "Tos měl asi dost dobrej akcent, co?"

Po koncertě se odpojuje první půlka, která jede dom busem. My dráhaři se pomalu sunem na nádraží. Pakuju si baťůžek a najednou… Judy stojí vedle mě a rozdává fotky. Neváhám: "Můžu se s tebou vyfotit?" (mluvím anglicky, nejsem Petr:). "Jasný, žádný problém." Cvak. Juchůůů!

Ve vlaku do Strathfieldu Petr oslovuje Italku s mikinou s českou vlajkou. Italka se marně snaží vysvětlit, že není Češka. Což Petr ví, ale ona prostě nechápe: "Ou Czech, yes good. Ou I from Krkonoše, yeah." Při tom se Petr dotýká dívky místech nápisu Prague. Nemyslí to zle, ale domyslete si sami, kde mikiny většinou mívají nápisy.

Dneska byl den naplněný zajímavými zážitky. Sydney to se rovná, spousta lidí, moře zábavy a hlavně setkání s Bohem, skrze ty tisíce mladých a hlavně skrz těch pár s kterými se během dne dáte do řeči, třeba jako ten Indonézan, s kterým jsem jel kousek vlakem na cestě domů. God thanks...