WYD_Na Rendlíku; díl třetí

Na Randwicku se nocovalo perfektně. Zdálo se mi, že byla menší zima než v baráku. Možná to bylo tím, že jsem byl pořádně naoblíkán. Každopádně jsem podřimoval až do 7:45 bez nějakého nočního klepání kosy. Když jsem otevřel oči už bylo světlo. Ale pod mrakem. V neděli na závěrečnou mši WYD azuro nebude.

Ranní procházka na záchod, první co bylo nutné učinit. U WC je nutné se na chvíli zastavit. Všichni, kdo jste se účastnili nějaké masovky, znáte ty hrozné zapáchající plastové budky většinou modré barvy, kde se všechno hromadí a vy to vidíte, nebo rozhodně cítíte. V Austrálii na tohle zapomeňte! Několik řad záchodů vedle sebe. Otevřete dřevěná dvířka a hle, klasický splachovací porcelánový záchod. Ani doma takový nemáme. Venku tekoucí voda a mýdlo, dokonce s návodem, jak si správně mýt ruce. Tato část organizace se zdařila. Zvlášť my (děvčata a já), dbající osobní hygieny, jsme byli neskutečně potěšeni…

Posnídal jsem housky s marmeládou. Po týdnu na vločkách my to celkem chutnalo. Ovšem došla horká voda, takže žádný čajík se nekonal. Ranní rozjímání, ranní chvály, ty byly teda vlastně před jídlem, a člověk je ready to mass.

Papamobil začal na rendlíku rejdit už půl hodiny před začátkem. To bylo překvapivé. Mše byla pěkná. Mě osobně se moc líbila. Beny už není tak nervózní, jako v Kolíně. Hlavně promluva je vždycky kvalitní. Ale je to takový přece jen moc svázaný. Biřmování jelo jak na běžícím pásu. Hudba chvílemi méně akční. Žádná spontánnost. Jen to co je na papíře. Nic víc…

Teď jsem to pěkně zdrbnul, co? Celkový dojem byl super. Oslovilo mě to a něco mi to určitě dalo, ale taky mi tam něco chybělo. Důležité však nejsou pocitky, ale to, že jsem tam něco zase pochopil. O malý kousek se někam posunul a že znám opět mnoho dalších otázek, které si musím klást.

Cesta zpět byla dlouhá a namáhavá. V klidu jsme dali gábl a bláhově si mysleli, že dav opadne. Houby! Nějak z ničeho nic jsme utvořili skupinku vedenou lékařem Michalem a počalo naše snažení o to, dostat se dom. Uvízli jsme hned kousek za dostihovým závodištěm. Jestli jsem ještě nezmínil, že Randwick je závodní stánek pro koníčky, tak to právě teď zmiňuji. Ačkoliv jsme přicházeli zprava, přednost dostali ty zleva a my čekali. Austrálie… Když jsme se rozešli, tak to nebylo o nic lepší. Všude lidi. Dav, smrad, hluk. Ale byla to sranda, prodírat se tím. Asi po dvou kilometrech mezinárodního pomalého sunutí se vpřed, jsme se odpojili a šli paralelní ulicí. Podobný nápad měly jen stovky ostatních, tedy se šlo značně příjemněji.

V centru jsme na přechodu potkali Petra. Šel sám a hlavně šel úplně opačně než my. "Nazdar Petře, kam to jdeš?" "Zdař, jdu na věž, jdete taky?" Domyslete si prosím sami, co jsme mu všichni v duchu odpověděli. Nechápu!? A ještě měl krosnu na zádech.

Večer v rodině přišlo na onu ožehavou otázku. Organizace našeho ubytování je totiž celkem vtipná, taky celkem překvapivá a hlavně spoustu lidí s…! Pardon, nejsou s ní spokojeni. Já si nemám nač stěžovat, mohu u své host family zůstat, ale nejde si nevšimnout neúplnosti informací, které se každou chvíli mění. V ČR by WYD asi být nemohli…

Padám unaven na svou matraci v domě rodiny Tunks a snažím se nějak zpracovat všechno, co pět dní v Sydney přineslo. Předtím se konečně seznamuji s Paulem, manželem Anne. Fajn týpek, co má rád pivo, narozen v Británii. Budeme si rozumět...