Z Ringwoodu, kde přebýváme to máme do centra víc než 30 km po dálnici. Robert, týpek u kterého bydlíme a taky manžel Julie, je strašně nadšen, že má doma nějaké Čechy, o které se může starat. A co víc, je bakalář teologie a když zjistil, že nejsme jen "obyčejní" Češi, ale studenti teologie, tak se pravděpodobně rozhodl, že pro nás udělá cokoliv.
Úterý jsme měli volný den na výlet do Melbourne. Robert nás vzal autem, zatímco ostatní jeli vlakem. Namáčkli jsme se do auta, já, Zdeněk, Hanka (taky teoložka) a Jana (možná budoucí studentka KTF) a vyrazili jsme. První zastávka: Catholic teological faculty. Nejdřív jsme se porozhlédli po akademickém klubu pro studenty a konstatovali, že až na to že oni tam mají presovač, nový nábytek, světle žluté stěny a kožené sedačky je naše ovce na KTF skoro stejná. Raději jsme vyběhli do knihovny. Přiznám se, že bych takový výběr anglicky psané teologické literatury chtěl i v Praze, ale to bude ještě asi chvíli trvat.
Když se Robertovi podařilo nás odtrhnout od knížek pokračovali jsme ve výletu po městě. Jaksi nestačilo, aby nás do města dovezl. On nám začal dělat průvodce. Vzal nás do muzea, do katedrály sv. Patrika, do parku mezi mrakodrapy a nakonec řekl, že nám ukáže město z výšky. Hurá, jde se na střechu mrakodrapu!
Vlezli jsme do hotelu, počkali na výtah a jeli do 35. patra. Dům měl ale 55 pater, říkal jsem si co z 35 uvidíme? Vystoupili jsme a Robert si namířil k záchodkům. "Nám se nechce, počkáme." Říkali jsme. "Ne, ne, vy musíte jít na záchod!" odpověděl Robert. Tak jo, když jinak nedá, půjdeme s ním. Vstoupili jsme a pochopili. Záchodky byly prosklené a my viděli celé město jako na dlani. Chvíli jsme se kochali nádherným výhledem. Když přišli dva Japonci, Robert se to snažil zahrát do autu a hned skočil k mušli. Já se Zdeňkem jsme ale zůstali přikovaní ke sklu a fotili si Melbourne z výšky. Trapas!?
Po záchodové rozhledně nás Robert opustil a už jsme brouzdali po městě sami. Nevím co o Melbourne psát. Klasické město amerikánského stylu. Ulice do pravého úhlu, žluté taxíky, neogotické kostely, kočáry s koňmi, obchody, fast foody, etc. Podívejte se radši na fotky.
Raději napíšu něco o míst, kde tady v Austrálii momentálně přežíváme. Bydlíme v Ringwoodu, předměstí Melbourne vzdáleném pouhých 30 km od centra (na Austrálii docela blízko). Žije zde asi 40 000 obyvatel. Australanů pocházejících ze všech možných koutů planety. Robert, náš adoptivní tatínek, má Německo-maďarské kořeny. Jeho žena, Julie pochází původem z Irska. Oba se už však narodili v Austrálii. Mají dva kluky, který jsou neuvěřitelně živý. Už skoro umím hrát australský fotbal a snad mě naučí i házet bumerangem. Aspoň to slibovali…
V předchozích příspěvcích jsem z rodiny, u které se Zdeňkem bydlíme udělal bordeláře. Musím to uvést na pravou míru. Oni nejsou bordeláři. Jen to zkrátka moc neřeší. Vůbec všichni Australani jsou tak neuvěřitelně v pohodě, ať se děje cokoliv. Kluci si věčně hází míček v baráku. Ten menší s křikem: "I'm kicker!!!" dokonce i kope. Občas to práskne do větráku (v Čechách máme na stropě lustry, tady mají větráky), ale Julie řekne jen: "Be careful". Když se vylije pivo na stůl, všichni se tomu smějou. Před chvílí Francis vytopil koupelnu! Julie je úplně v pohodě a všichni se zase smějou a při tom vytírají.
Mají taky dvě auta. Na první pohled to jsou staré zrezivělé plechovky, ale oba řídí jako draci. Auta taky moc neřeší. Je v nich všechno. Hračky pro děti, tašky, drobky a spousta dalších věcí. Když něco překáží, tak se to prostě hodí do kufru nebo za zadní okno a je to v pohodě.
Život v Austrálii je fakt pro pohodový lidi. Ještě jsem nepotkal člověka, který by se mračil. A to ani na ulici v Melbourne. Stojím na přechodu pro chodce a najednou se se mnou začnou bavit úplně cizí lidi. Odkud jsem, jestli jsem přijel na WYD, jak se mi tu líbí. Austrálie je prostě fajn...
Pro fanoušky Julie mám ještě jeden vzkaz. Když jsme se vraceli z Melbourne, tak nám tentokrát v autě nešlo topení. Pršelo a přední okno se zamlžilo, totálně! Julie ale v klidu občas přejela sklo rukou a v klidu přitom vyprávěla příhodu s hadem. Já neviděl ani pět metrů před auto. Naše řidička to přesto valila pěkně šedesátkou po městě a smála se…
Co taky chtít po potomcích trestanců, že? :-)
Naši bohudík/bohužel potomci trestanců nejsou. Robovi rodiče jsou Evropani a on je první generace nerozená v Austrálii. Jak je to s Julií nevím přesně, ale irský předky podobou nezapře...
pardon: narozená (ne nerozená)
Pěkné výhody mají ve světě studenti teologie :D
Rozhledna na záchodě:). Hezké...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.