Ráno bylo potřeba si zabalit. Nevím, jak je to možné, ale věcí víc, než když jsem přijel. Od Thea jsem dostal na rozloučenou bumerang. Už mám třetí. Naposledy jsme s Davidem Tunksům otevřeli a vyjedli ledničku a hurá na meeting point do Strathfieldu. Právě ve chvíli, kdy jsme vylezli začal chcanec největší. Na nádraží jsme potkali skupinu Čechů a společně tak putovalo za vydatného deště do kostela sv. Marty. Jedný slečně přede mnou se ulomilo kolečko u kufru, ale ona to vytrvale táhla celou cestu. Louže nelouže; obrubník neobrubník. Pěkně to obrousila, div se z toho nekouřilo.
Bágly jsme naházeli do garáže jeden přes druhý a šlo se do města. Dnes mám dva hlavní zážitky: Návštěva opery a dlabanec. Nejdřív trochu té kultury. Sydney Opera House je zajímavá stavba, kterou všichni dobře znáte. Zblízka zjistíte, že je to jen beton, kov, sklo a 1 056 007 kachlů. Má za sebou kontroverzní historii. Něco podobný se teď děje u nás okolo Kaplického chobotnice. Průvodce Martin na mě působil jako James Bond. Chladným hlasem líčil podrobnosti a provázel nás sály. Přitom stíhal dělat reklamu na všechna představení v příštích čtyřech dnech. Lístek je tam pekelně drahej. V sálech je to totálně jiný, než naše Národní. Asi až na barvu sedaček, která je i tady červená. Těžce moderní a dost promakaný. Snad příště i něco poslechnu.
Druhý vrchol dne bylo objevení food courtu, kde jsem se najedl za pět dolarů a praskal jsem. Promiňte, že vám dělám chutě a svěřuji se s tímto povrchním zážitkem. Leckdo by řekl, že po setkání s papežem člověk přestane mít tyto přízemní potřeby, ale po dvou týdnech na burgrech a hranolkách mě Thajské curry a mongolské jehněčí dostalo do extáze. Ať žije Asijská kuchyně (vyjma korejské!!!).
V pět hodin byla mše svatá. Bylo to naposledy, co se sešla celá Česká skupina. Sešel se s námi i pan velvyslanec, který ač diplomat České republiky má slovenské jméno, ale pohoďák. A hlavně byli přítomní krajané, kteří si nás po bohoslužbě rozebrali a odvezli do svých rodin. Tedy ne všechny. Někdo odlítá již zítra, tak se už dnes v noci prospí na letišti. Ty méně šťastnější čekala 80 km dlouhá cesta autobusem do nějaké country clubu a raději si nepředstavuji, co to bude za bydlení. Sláma, koně, vůně zpoceného kovboje… prostě příroda.
Avšak ani já jsem nezakotvil u krajana. "Kde bydlím?" volám na Helenku. "Tvůj je Paul Hindmarch. Je to Australan. Musíš si ho najít, protože já ho neznám a vůbec nevím, kdo to je." Ptám se a po chvíli zjišťuji, že Paula vůbec nikdo nezná. Ani staří ani mladí. Nakonec dostávám do ruky mapu se zaškrtnutou ulicí, kde bude můj byvak. Nevím čím jsem si to zasloužil, ale je to v centru Sydney. Kousek ode všeho. Jen se tam dostat. Schyluje se k noční bojovce.
Vydáváme se na cestu, ale hned na první křižovatce špatně odbočujeme. To to pěkně začíná. Brzy se ale zorijentujeme a cupitáme na nádraží. Všude jsou louže. Chudák kufr. Ty kolečka asi nejsou stavěné na takové túry. Z Central station nacházíme směr a já se jen modlím, abychom nepotkali toho nádražáka co odpoledne, jak nám vyprávěl, že miluje Prahu, protože v TV viděl skvělou travel show a že se tam přijede podívat na památky a ať si užijeme Austrálii a znova jak miluje Čechy. Pak mi konečně ukázal tu cestu. Představuji si, zdali by to bylo možné v Čechách…
No ale zpět do noci. Držíme se mapy a pomalu se blížíme k Jonnes street 392, bytu 100. Pomalu znamená opravdu pomalu. Kolečka u kufru začínají drhnout. Ještě, že to nevidí můj tatínek, který mi svůj modrý loďák laskavě zapůjčil. Konečně to nacházíme. Zvoním, bzučák nás pouští dovnitř. Dveře apartmánu otevírá mladý borec a volá "Welcome."
Paulova žena je Češka a nyní je v rodné zemi s jejich šestiměsíční dcerou u rodiny. Paul nechtěl být doma sám, tak ubytoval Čechy. Byt je nádherný, uklizený (první, který jsem v Austrálii objevil) a zouvá se tu. Zřejmě sem prosakuje Česká kultura. Paul nám hned předvádí, že umí trochu česky: "Mám Hrrušskovice, Bekerovka, slivovise, Fernet, vino…" Kopnem do sebe panák a vím, že jsem na správném místě. V bytě je teplo. Paul mě stále dostává větou: "Užij si to zítra. Uží si to. Užíte si čas v Sydney. Užívej, užívej, užívej..." Další těžce pohodovej Aussie. Dostávám klíče od bytu, vypere mi trencle a zakazuje mi používat notebook, že musím používat jeho počítač. Takže vám teď píšu trochu na černo.
Jsem zvědavej, co v tomhle bytě všechno zažiju, protože to vypadá na super poslední víkend na tomto kontinentu...
Užííí si to, bejby :)))
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.