WYD_Walking in the city

Ráno se zdálo, že bude pořádně pršet. Za chvíli už ale svítilo sluníčko a my se všichni těšili na volný den v Melbourne. Stejně si myslím, že to hezký počasí je kvůli mně. Vždycky, když se tady v Austrálii rozhodnu nevzít si sluneční brýle, tak je jasno…:) To jen tak na okraj.

Obsadili jsme vlak a roztahovali se tam, jako by nám patřil. To víte, Češi ve velkoměstě. Když jsme vystoupili v Melbourne, tak jsme se rozdělili na menší skupinky podle toho, co každý z nás chtěl vidět.

Naše skupinka chtěla vidět všechno, tak jsme se vydali rovnou za nosem. Brouzdali jsme centrem města a všechno fotili. Holky museli pořád zastavovat u nějakých obchodů. Vlezli jsme do jedné výprodeje, pak do takovýho hustýho punkovýho krámku s oblečením, nebo tady je asi opravdu namístě říct s hadrama. Hráli tam drsnou muziku a zdálo se mi, že prodavači jsou barevnější než zdi. Ale kérky to byly podařený. Nicméně nic jsem si nevybral, neměli mojí velikost.

Pokračujeme takhle po Bourke street a najednou to vidím. Na výloze je vylepen nápis: "Peace & love". Za sklem jsou parádní modely 60. let. Můj vysněný hippísácký obchod existuje. Letím tam. Bezpečnostní rámy houkají. Zase, to snad ne! Už se mi to tady v Austrálii stalo po několikáté. Když jdu do obchodu tak houkám, když jdu ven, tak je to v pohodě. Nevím… Hned ke mně přiběhla prodavačka, taky v drsně hippies ohozu a říká, že je to v pohodě. Rozhlížím se po krámu a nemůžu najít nic na chlapy. Jenom ženský věci. Pak zmerčím ten nápis. Obchod se jmenuje "Sportgirl". Sportovního tam moc teda nebylo, nevím jak by v těch korálích nebo dámských kožených kristuskách, barevných šálách šel hrát třeba basketbal, ale girl tam bylo naprosto všechno. Zklamaně odcházím s pocitem diskriminovaného hipíka - muže. Zdeněk mě aspoň fotí před výlohou s figurínami.

Napadá nás, že bychom mohli jít mrknout do akvárka na žraloky. Jdeme a jdeme a najednou stojíme pod nejvyšší budovou ve Městě. Rialto tower měří 304 metrů a převyšuje naprosto všechno v okolí. Neváháme, teda Zdeněk chvíli váhá, ale nakonec jde s námi. Výtahem do 55. patra. Uši mám pořádně zalehlý. Ty brďo, to je výhled. Všechno jak na dlani a bez pisoárů. Perfektní podívaná. Jen je trochu cítit, že se budova nepatrně chvěje. Ne, že by to s námi nějak házelo, ale dá se vnímat, že to je dolů docela hluboko. Zpáteční cesta výtahem je ještě horší než prve. Vždycky když budka brzdí, tak se snažím vyskočit. Lidi, to prostě nejde… Tlačí to člověka do země, že je jak přibytej.

Slunce stále svítí. Vydáváme se na dlouhou procházku. Podél řeky Yarra, do městských parků. Mají to hezky upravené a čisté. Všechny vedu k Shrine of Remembrance, památníku padlých australských vojáků ve všech válkách, kde bojovali. Je to pěkný kousek cesty, ale příjemný. Těsně před velkým kamenným zikuratem jsem si usmyslel, že se nechám vyfotit před velkou měděnou tabulí Peace! Asi moje podvědomí ještě nerozdýchalo zážitek z obchodu. Jak se tam tak škrábu, tak mi sjede noha a boří se do louže. Dneska mi trvalo namočit si nohu asi tak 6 hodin. Oproti včerejšku celkem pokrok.

Slunce zachází. Tma je tady brzy. Kolem pátý je šero a v půl šestý je obloha černá. Máme hlad, tak se vracíme do centra. Jenže oni tu mají samý asijský fast foody. Noodle sushi bar, Asia food, sangi sushi, hot curry India… Ještě jsme asi nerozdýchali Korean Air, tak volíme raději jistotu. Mc-áč… Já vím, je to ostuda, ale zkuste bibimbap a uvidíme, jak bude nadšený do rýže.

Přece jen tak trochu ze srandy nadhazuji, že se vrátíme do China townu, kterým jsme dopoledne procházeli. Všude tam měli za výlohou pověšený grilované husy v medu. Grilovaný v celku, i s hlavou, zobákem. Zajímavá podívaná. Nicméně končíme u těch hamburgerů…

Bašta bodla a znovu jdeme snobskou čtvrtí k Rialto tower. Na jednu vstupenku se totiž dá jít dvakrát. Jednou ve dne a pak po setmění. Zážitek to byl. Zvlášť dobrý je, koukat dalekohledy do rozsvícených mrakodrapů v okolí. Ráj pro voayery. Viděl jsem poradu naproti, týpka co si nese kafe, jak v kancelářích uklízí. Radši jdeme pryč.

Nasedáme na Circulation tram, která jezdí zadarmo okolo centra a míří k poutnickému centru v Australian catholic university. Pořádá se "Bush dance party", tam nesmíme chybět. Klasická country jižanská hudba. Rychlá hudba. Zapařili jsme, jak by řekl Robert, "very cool"! Tancovali jsme s Mexikáncema, Kanaďany, potkali jsme Němce, Francouzce, taky nějaký Paraguayce, samozřejmě domácí. Byla to směska, jak se na WYD patří. Moc se nám tam líbilo, než se k mikrofonu prodral nějakej preacher a nezačal křičet: "Kdo miluje Ježíše, ať zařve!!!" Wowooooow!!! "Kdo miluje církev, ať zařve!!!" "Kdo miluje Benedikta, ať zařve úplně nejvíc!!!" Se Zdeňkem jsme se na sebe jen tak podívali a řekli, že tu ale hrajou docela hezky, tak ještě chvíli vydržíme. Pak už se zase tancovalo, tak to bylo super.

Jakmile jsme z Robovo auta vyklidili bordel, mohli jsme nasednout. Ignatius mi cestou domů usnul na klíně. Před domem jsem se ho snažil vyndat z auta. Rval jsem za to dítě, div jsem ho nepřepůlil. Pak mi došlo, že se připoutal, filuta jeden. On se ale ani nevzbudil. Hodil jsem ho do obýváku, kde chrupčí do teď.

A já už letím taky na kutě, neboť je zde půlnoc a zítra bychom se měli učit házet bumerangem, tak ať někoho nezabiju…:)