WYD_lekce lidství

17. 8. 2008 12:28
Rubrika: WYD_Australia | Štítky: australie , lidi , reflexe

Pomalu přišel čas k zamyšlení a ohlédnutí se zpět. Den za dnem letí a já už nepočítám, jak je to dlouho, co jsem chodil vzhůru nohama, na obloze pozoroval Jižní Kříž a byl fascinován v záchodě se točící vodou na druhou stranu. Snad jsem to všechno již rozdýchal.

Jak tak potkávám lidi, tak jsou samozřejmě všichni nažhavení, abych jim o tom všem vyprávěl. "Viděl si klokana? Co setkání s papežem, jaký to bylo?" To jsou asi dvě nejčastější otázky, který slýchám. Na tu první odsekávám, že klokánka jsem nejen viděl, ale dokonce jedl. A co se týče té druhé, tak v tomhle případě jsem pouze viděl:)

Teď trochu vážněji. Byl jsem tam v Austrálii skoro jeden měsíc. Setkání dní mládeže trvalo pět dní. Od papeže jsem stál asi tři metry. Od Hillsong United asi dvacet. S Judy Bailey jsem se fotil před Opera House. Nic z toho není věc, kterou považuji za největší zážitek. Vigilie na Randwicku byla, nad moje očekávání, zcela v režii mladých lidí - skvělý. Účastnil jsem se asi nejlíp zorganizované a zároveň duchovně nejhlubší masové mše. Na bohoslužbu se 40 000 lidmi v Melbournském Telstra dome asi nikdy nezapomenu. Stále to ale není to nejcennější, s čím jsem přijel zpátky.

Měsíc jsem v Austrálii bydlel v rodinách. Celkem ve třech různých. Každý den jsem chodil po ulici velkých měst a potkával, dával se do řeči se spoustou lidí, který už asi nikdy neuvidím - Opilej týpek v Burwoodu, který mi poradil, jak se dostanu domů, umaštěnej nádražák v Sydney toužící jet do Prahy, usměvavý řidič autobusu 333, slečna z Gloria Coffee jenž se ptá na moje jméno a já na ni nechápavě čumim. Mail si snad někdy napíšu s Robem a Julií, Anne a jejím synem Theem, s Paulem… Když se vrátím k prvnímu dni v Austrálii, k okamžiku těsně po přistání letadla, vyjití ven z letiště, tak vzpomínám, jak mě napadlo, že to tady zas až tak jiný není. Člověk letí přes půlku světa a čeká, že ho to totálně ohromí. Jak je to jinej světadíl, všechno musí vypadat jinak. Hmm, a ono ne. Ale uplyne den, dva, týden a pomalu se zesiluje pocit, že tu opravdu je něco jiný.
Co je to????
Lidi. Jejich vztahy, otevřenost k druhým, nefalšovaný úsměvy na tvářích, ochota pomoct, pohoda s jakou žijí. Křesťané nebo nevěřící. To je jedno. Barva kůže, nikdo ji neřeší. Jo, to jak Aussies žijou, tak právě možnost poznat, nadýchnout tu atmosféru, byla největší věc, jakou jsem tam u protinožců poznal. Heslo WYD byla slova ze Skutků apoštolů: ...dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí a budete mi svědky… (Sk 1,8). Nenapadá mě lepší místo, kde bychom se dostát této větě mohli naučit líp. Australané, aniž by si to asi uvědomovali, jsou totiž opravdu svědky. Svědky pravého lidství a nebojím se říct, že tím pádem i svědky pravého Božího obrazu.
Katolíků je asi 22% populace, anglikánů 19% a v každý městský čtvrti se tyčí kostel Uniting church. Farnosti, v těch se žije a všechno organizuje úplně jinak než u nás. O tom by se dalo psát, jéje… Problémy? Mají a řeší je. A to dokonce docela podobné, jako my. Ať už v církvi nebo v životě. Jen přitom všem neztrácejí tvář opravdového lidství.

Ani papež, ani příroda, ani emoce z davu nadšeně pokřikujících mládežníků, ale reálné setkání s životem, který je podobný mému, tvému, našemu a přece jen je trochu jiný. Tohle je jedna z největších věcí, kterou jsem si odvezl z Austrálie. Poznání, že být normální člověk, je první povolání, ke kterému dostáváme sílu Ducha svatého.

Zobrazeno 2178×

Komentáře

cejsk

Díky za komentář...já rozhodně nechci o Austrálii hlásat, že je to nějaká utopie. A určitě máš pravdu, že ti lidé mají stejný problémy jako my tady u nás. Já jsem se tam jen za ten měsíc potkal se spoustou lidí, na kterých sem obdivoval, jak žijí...prostě tak nějak normálně... a tím to pro mě byla lekce opravdovýho lidství...

Fibiii

Martine DIKY! Pri cteni tvych slov my vyhrkly slzy do oci, protoze jsi mi mluvil(psal) z duse.. DIKY MOC

Zobrazit 10 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková