Robota v klášteře

7. 9. 2008 20:49
Rubrika: Komentáře | Štítky: dcm , Plzeň , pouť , Teplá

Tak jsem v Teplé. Je kolem poledne. Večer začíná diecézní pouť mládežnickým programem, která vyvrcholí v sobotu setkáním křesťanů ze všech koutů západních Čech. Je třeba to trochu připravit. Ano, křesťanská služba je oběť Bohu. Dokonce z toho člověk může mít příjemný pocit. Jenže pracovat pro reverenda Kryštofa (řečeno naším Jumpím slangem) jsou GALEJE! :)
Čím vším jsem v průběhu pouti byl?

Nejprve jsme s Tomem zasedli k notebooku a počali připravovat večerní prezentaci o WYD. To znamenalo projít několik tisíců fotek a z nich vybrat několik stovek. Poté se muselo projít těch několik stovek a ponechat jich pouze 250, abychom se vlezli do půl hodiny s časem. Ve výsledku jsme si několik hodin hráli s počítačem a projektorem.
Pak volal Kryštof, ať se jdeme porozhlédnout po areálu kláštera a najdeme vhodné prostory pro přespání a program mládeže. Jako průzkumnící jsme s Tomášem prolezli opatský byt, jenže tam byla nějaká železničářská výstava a nakonec jsme konstatovali, že mezi výhybkama se spí fakt dost blbě, natož aby tam pak v sobotu hrála kapela. Nakonec jsme našli dvě vhodné místnosti. Ty byly ovšem zaprášený, jak, jak, jak nevim co. Tudíž jsem se spolu s Tomem stal metařem. Z těch hromádek se dali pomalu stavět hrady z písku a stejně to šedivý špinavý bylo stále do podlahy zažraný.

Odhodili jsme košťata a šli si trochu porovnat Modrý sál, kde jsme se večer prezentovali. Po chvilce stěhování jsme setřeli pot z čela a šli se občerstvit do místní klášterní pivnice jedním oroseným Prazdrojem. Přitom jsme se stali ochutnávači zdejších pokrmů - no dobře, tohle zrovna namáhavá práce není, ale byla to součást dne. Koukáme na hodinky a zbývala hodina a půl do příjezdu asi šedesátky mladých, žíznivých a hladových krků. Běželi jsme do kuchyně postavit vodu na čaj. A protože rychlovarnou konvicí to jde pro takový množství hodně pomalu, trochu jsme si zaposilovali s nějvětšíma kastrolama co jsme našli. To už akorát dorazili první příslušnice něžného pohlaví a tedy jsme galantně uvolnili kuchyň a šli připravit čeledník. Skladačem ubrusů v klášteře jsem byl prvně, ale všechno je jednou poprvé, že. Zato stěhovákem židlí už asi po čtvrté, takže mě nemohlo nic překvapit.

Lidičky se začali množit a přibývat a muselo přijít na řadu řemeslo nejtěžší, ale pro mne nejpříjemnější a to fotit ty veselé úsměvy, které jsem z většiny už pořádně dlouho neviděl. Přitom pobíhání mezi nima jsem se ovšem z ničeho nic stal i ubytovatelem. Někteří, teda některé….ehm říkejme raději někdo; přišel na to, že i uplatitelným ubytovatelem, který byl schopen vykouzlit místo prachové podlahy i postel v luxusním pokoji s čtyřma františkánkama.

Těsně před večeří jsem dostal do rukou dvě flashky, abych je přetáhl do svýho počítače a následně pustil večer na programu. Práce to byla na prd, protože ve výsledku mi to stejně nefungovalo. Ještě jsem pomáhal něco vymejšlet latinsky, ale to se asi dočtete u někoho jinýho na blogu… Po gáblu přišel večer s velkým V a prezentace WYD. Normálně byl v obecenstvu i Vítek Zatloukal, to čučíte co? (Ačkoliv asi určitě nepřijel kvůli tý prezentaci, tak machrování je to dobrý, ne:) Po bavičském výkonu s vypětím všech sil a po večerní modlitbě jsem vstoupil do klauzury.

Ha! Nachytal jsem vás. Nestal jsem se řeholníkem, i když pátek byl ukázková ora et labora. Jen jsem šel s Kryštofem na jeho cimru, domluvit se na zítřejší program, který jsem měl moderovat. Pak jsem šel do svého pokoje, kde jsem asi do jedný v noci psal a připravoval svoje žblebty. A spát, na zem. Teda vlastně na matrace o rozměrech cca. 70x50x20 v centimetrech samozřejmě. Připadal jsem si jak v rakvi. Nemohl jsem se moc hýbat, ale jsem si to aspoň vyzkoušel, jaký to bude… Ráno pak byla ještě dobrá příhoda se sprchou, ale jelikož tenhle článek je můj citový výlev o tom, jak jsem pomáhal a pracoval, tak sprcha nebude:)))

Po probuzení jsem byl už jen s Markétou lektor při modlitbě, chvíli zpovědník sestry Dominiky (ve smyslu, že jsem potřeboval zjistit, odkud je a co je za řád, abych ji správně lidem představil) a od 9:30 už po zbytek dne týpek co upozorňoval do mikrofonu v kolik začíná mše a kde se daj koupit klobásy. Honosně se tomu ve společnosti říká moderátor.

Tak a teď si řikáte jakej jsem egoista a exhibouš, že se musím takhle vystavovat. Ale to zase ne. Já se to rozhodl napsat proto, že já vím co jsem dělal a že vím, že to trochu pomohlo. Jenže kromě mě tam bylo dalších několik desítek lidí, kteří dělali to samý a možná ještě mnohem víc. Od hudby, hlídání dětí, pomoc při prodeji čehokoliv, mazání chlebů, grilování, přípravu prostorů, úklid a já nevím nač všechno jsem ještě zapomněl. Diecézní pouť, ale i ostatní akce plzeňskýho DCM jsou skvělý, normální, křesťanský. To asi proto, že za tím vším vždycky stojej normální, skvělý, mladý křesťani, který stojí za svou diecézí a nezdráhají se přiložit ruku k dílu (a děláme to rádi. To všechno se děje pod vedením Kryštofa a Petra, který na sebe berou tu tíhu to všechno dopředu zorganizovat. My všichni spolu pak můžeme strávit několik příjemnejch normálních chvil, i když je to třeba v klášteře:)

A jak těch pár chvil vypadalo se můžete kouknout tady...

Zobrazeno 2401×

Komentáře

cejsk

Dokonce i ten psík v záhlaví je mi trochu podobný:)))

Lohelius

Sebeobdiv je opravdu poutavý, úroveň dílka bych zařadil mezi skupinu komunitické agitky.

Zobrazit 11 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková