Tři požehnání

V 10:00 máme s Tomem sraz v klášteře Teplá. Musíme spolu připravit prezentaci o WYD, kterou budeme mít dneska večer, pro mládež plzeňské diecéze v rámci diecézní pouti. Vstal jsem celkem brzy, abych si všechno zabalil a docela se těším ne cestu. Jede se po plzeňský silnici. Je široká, kvalitní asfalt, málo aut. Hrozně rád tam jezdím. Řízení mě děsně uklidňuje, nemyslím přitom na nic a jen si to užívám. Plzeňskou cestu si vychutnávám extrémně. Valím tam rychle, pěstuju v sobě zdravý adrenalin, který sem tam každý potřebuje a můj 16-ti ventil si tam taky přijde na svý:)

Hned ve Varech si chci cestu zkrátit přes průtah. V životě na něm nebyla zácpa. Správně - dnes byla. Když jsem stál v tý frontě 5 minut, a v dálce se mi blýsknul modrý majáček, tak mi to došlo. Bouračka. Sanitka tam ještě stála. Dvě auta totálně na sračku (pardo, říct to nejde jinak). Mám takový zvyk (Tomáš Holub by řekl podmíněný reflex:), že vždycky když vidím sanitku, tak se za ty lidi v ní modlím a žehnám jim. Ještě jsem to měl k místu srážky kousek, tak jsem se za ty lidi modlil. Většinou se každý chce podívat, když pak projíždí kolem těch rozbitých aut. Já na tohle žaludek nemám; zvlášť když tam stále stojí sanitka.

O pět minut později stojím na semaforu v centru města. Z průtahu jsem sjel. Mám zelenou, předemnou němec. "Jéééď vole!" Říkám si sám pro sebe. Jenže zprava houkající sanitka, má evidentně hodně na spěch. V duchu se tomu šoférovi přede mnou omlouvám a vyslovuju krátkou prosbu o požehnání pro lidi v tý zachránce i pro všechny, který poveze.

Konečně jsem se dostal na plzeňskou rychlostní silnici. Začínám si to práskat, ale za necelých deset minutu brzdím až k úplnému zastavení. Jsem asi desátý auto ve frontě. Před náma vysypanej kaminon, stojící bus, nějaký dvě auta kolem toho a modrej majáček mezi tím. Jen jsem si tak řekl: "Do pr-dele..." Automaticky začínám žehnat… Po amen to obracím a pojedu přes silnice III. třídy v lesích. Tady to bude bloklý ještě dlouho.

Je pochmurný počasí, poprchává, Katarína Knichtová mi zpívá: "Krajinou mlčacích slov, zrazu kráčam chodzou inou; krajinou prebdených snov, kráčá inou chodzou, čou vinou???" Já nejedu o moc pomaleji než předtím na prázdných, skoro polních cestách. Zažívám v sobě tichou meditaci, intenzivní řazení a sem tak skočí nějaká myšlenka. Život je tak křehká věc. Když přemýšlím o všem co bych si přál, co chci dělat, co mě baví, koho všechno mám rád; jak málo stačí a všechno se to rozsype… Kousek za Toužimí, když jsem odbočoval na Teplou do mě málem napálil nějakej magor, kterej to valil aspoň 130 skrze křižovatku.

Jsem v Teplý, čekám na parkovišti na Toma. Hurá, je tady:)) Slunce začíná vylézat zpoza tmavých mraků. Jdeme připravovat fotky, prezentaci, svědectví, jak úžasný to bylo v Austrálii na WYD...