Přemýšlení člověka kultivuje. Dnes jsem měl druhý seminář četby Fridricha Nietzscheho. Díla, které ještě v češtině nevyšlo - Lidské, příliš lidské. Je to složitý. Nedokážu se celý ty dvě hodiny chytat a po skončení se mi docela motá kebule, ale je v tom cosi úžasného. Asi přesně takovej pocit, který by Nietzsche pořádně kritizoval. Nechci tu psát o filosofii. Jen možná bych rád nadhodil, jak přemýšlení člověka zkulturňuje, jak mu otevírá oči a dává mu svobodu.
Intermezzo s Pavlem Hoškem v knižní podobě se mi tak poněkud tlouklo s neustále se vracející myslí do světa aforismů německého filosofa. Stop! Je třeba se vydat Na cestu k dialogu.
Vyhoupnul jsem se z Klementina a rázem jsem zapadnul do sakristie u Salvátora. Teda, to byla krátká cesta k dialogu:) Posadil jsem se. Chytl jsem jedno z posledních míst. Po chvíli byla sakristie narvanější než ranní tramvaj. Za nedlouho přišla skupina mnichů z kláštera Tashi Lhunpo. Všichni pěkně oháklý v těch červených látkách. Hned šup na zem. Židle se v Tibetu hold nepoužívají.
Zpěv, to je něco, co neodmyslitelně patří k modlitbě, zpěv je součástí duchovní cesty člověka. Buddhističtí mniši předvedli své liturgické zpěvy, ale nebyl to koncert. Jednalo se o prostor pro meditaci. Hráli na děsně hlasitý flétny, jestli se to teda dá tak nazývat. Potom zpívali. Má to hodně vztyčných bodů s gregoriánským chorálem, opravdu se to podobá. Chvílemi se ten rytmus měnil… jednou to znělo jako novej single od Eminema, opakovali asi tři slovíčka takovým raperským způsobem. Celý to probíhalo vkuse. Žádná pauza. Měnil se rytmus i melodie, počet hlasů… Asi po 15-ti minutách opět zatroubili ty divný roury a byl konec.
Mniši zůstali hačat na zemi mohly se klást dotazy. Vyprávěli o svém klášteře v exilu na severu Indie. O denním řádu o životě mnichů. Víte, jak dlouho to trvá, než se stane člověk mnichem, jak to říct, než dokončí svoji mnišskou (noviciátní) formaci? 25 let. Docela síla… Vysvětlovali nám problém s pančenlámou, kterého Číňani unesli a neznámo kde, ho vězní. Pančenláma je, jednoduše řečeno, druhý nejvýznamnější představitel Tibetského buddhismu po dalajlámovi. Popsali nám svoje roucha, jak často si holí hlavu a proč, co jedí, atd. Jsou to hrozně příjemní lidé. Usměvaví, otevření. Byla to dobrá zkušenost. Je asi dobré číst knížky a poznávat tradice, kultury a náboženství "těch druhých", ale udělat ten krok a vstoupit do dialogu s "tím druhým", je přece jen něco jiného. Najednou to zní všechno jinak, než když profesor religionistiky všechno pregnantně popisuje zpoza katedry. Teď před vámi stojí (v případě mnichů sedí) někdo, kdo v tom žije, kdo mluví o sobě samém a všechny ty věci, které už dávno máte v hlavě v podobě nějaké informace jsou najednou nahlížené v úplně jiném světle.
Chce to hodně přemýšlení a odvahu vykročit na cestu k dialogu...
Tyhle mezináboženský sedánky by se rozhodně neměly dělat v kostelích. Jen tak podotýkám, že nikde jinde než v akademický farnosti sem nic takovýho nezaznamenal. I biskupum se to přestává líbit (viz Msgre. Herbst SDB, a to se říká, že salesiáni bejvaj hodně benevolentní).
Ahoj. <br />
(Uf, než jsem dorolovala kolečko k posledním příspěvku, málem mi zemdlela ruka)<br />
Toho Nietszcheho jsi skutečně vystihl. Nad větou "Je to složitý" jsem se vážně musela zasmát a těší mě, že nejsem jediná, komu se jevil tak složitě:).<br />
<br />
Nicméně budhističtí mniši mně velmi zaujali a musím říct, že bych se ráda zúčastnila nějaké podobné sedánkové akce, pokud bych k tomu dostala možnost i se svým kamarádem muslimem (kterého stejně jako mě fascinuje podobnost a odlišnost jednotlivých náboženství). Je možnost se o tom nějak dozvědět, například v akcích?
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.