Vy ste naozaj stretla Pannu Máriu?

Film Ivetka a hora diváka přenese do východoslovenské dědinky zvané Litmanová. Dvě jedenáctiletá děvčátka na hoře nad vesnicí prožijí setkání s Pannou Marií, která se jim posléze zjevuje a svěřuje poselství, které mladé dívky předávají veřejně dál…

Ivetka a hora není laciný filmový kýč. Snímek je to takřka geniální. Nejedná se o žádnou přeslazenou agitku horlící pro mariánská zjevení, která svého diváka manipuluje do skálopevného přesvědčení o realitě těchto událostí. Na druhé straně tento dokument nelze ani označit jako pozitivistický pseudo-objektivní reportáž, která fenomén popíše, pěkně část po části rozloží a vysvětlí, že se jedná o rafinovaný podvod. Film českých tvůrců o jedné slovenské dívce,  je pohled na tajemství. Hluboký otevřený pohled na tajemství, které se jednoho dne začne vlamovat do života dvou obyčejných holek, jejich rodin, celé vesnice, nakonec celého národa. Pohled, který nesleduje nic víc, než jak se s takovým tajemstvím žije.

„Toho co si nejvíc na celé té zkušenosti cením,,je že jsem zůstala normální.“ Zazní ke konci filmu. Ano, je to pravda, Ivetka, dnes 30-letá vdaná paní, je normální. Seděla v sakristii Nejsvětějšího Salvátora a klidně, lidsky odpovídala na dotazy. Řekla toho dost a všechno to pomohlo znovu lépe uchopit výpověď toho filmu, který pro věřící i nevěřícího diváka bude překvapením a otazníkem visícím ve vzduchu.

Tomáš Halík pořád opakuje, že je zvědav na reakci českého ateistického diváka, který na podobný film s náboženskou tématikou zpracovaný tak originálním způsobem není zvyklý. Já osobně jsem mnohem víc zvědav na reakci českého věřícího diváka, křesťana, který dle mého skromného názoru není na podobný film s náboženskou tématikou zpracovaný tak originálním způsobem vůbec zvyklý. Ano, film Ivetka a hora může v nekřesťanovi probudit zajímavé otázky. V křesťanovi však může způsobit probuzení ze snu/iluze do života. Pomoci opět dokázat vnímat tajemství „všedníma“ očima. S otevřenou pusou, ale nohama na zemi. S rozbušeným srdcem, ale chladnou myslí. A především s úsměvem na tváři.

„Poselství? Buďme normální, buďme sami sebou.“ To je zkušenost, kterou mi dal ten film, to je něco, co mi potvrdilo setkání se samotnou Ivetou. To byl blesk, který se mihne na plátně na konci filmu a to byla hromově znějící tichá slova mladé paní, se kterou jsem měl možnost se setkat.

„A jak vypadala?“ Ozvalo se z publika. „Viete nechapejte to slovo nejako zle, ale musim povedat, že bola taká normální.“