Druhá pochodeň

Vstoupil jsem do chladného barokního chrámu.  Sochy v potemnělém kostele vrhaly stín a já se posadil. Hrála flétna a tiše zněly varhany. Mluvily, vyprávěly příběh, který se nedá do slov přetavit. V tom klidu se mě zrazu zmocnil pocit. Štve mě, jak jsou najednou všichni chytrý a mají plnou, s prominutím, hubu keců… Ticho a šepot hudebních nástrojů, kteří ač znějí, přesto mlčí a tím v hlubinách člověka křičí, je to příhodné pro dnešní vzpomínkový večer.

Myšlenka už tolikrát vyslovená a neuškodí ji zopakovat. Čtyřicet let je doba tzv, generační paměti. Je to zlom, kdy se rozhodne, zda daná událost zaplňující mysl jedné generační vlny přejde do vědomí národa a stane se součástí jeho paměti. Zda se tak stane, či nikoliv je následně vizitka právě oné generace vypovídající o úctě, důležitosti a hodnotě, jakou své vzpomínce, generační vzpomínce přisuzují.

Bohoslužba začala, zima nikam neustoupila a stovky lidí jsou ponořeni do tmy chrámové lodi. Jen oltář je osvěcován velkým svícnem. Průvod v bílých albách pomalu přichází za neseným křížem a flétna s varhany stále šepotají vyprávění beze slov. Celou mší se neslo ticho.

Co vedlo dvacetiletého člověka k tomu, že se obětoval? Ano, to je to správné slovo. Oběť, odevzdání svého vlastního života z důvodu vnímání, že hodnota národa, svobody, morálky upadá. Dražší než vlastní život mu byly právě tyto základní lidské hodnoty. Lidskost, na kterou už ostatní rezignovali a snadno se smířili až s příliš velkým kompromisem. Nestydím se, že zimou zkroucený v lavici téměř neudržím slzy. Ale kvůli komu? Pro Jana Palacha? Nebo pro dnešní stav věcí, který se tomu před čtyřiceti lety svou lhostejností a konformitou nápadně podobá? Asi z obou důvodů žmoulám potrhaný papírový kapesník. Takhle nějak vypadal vylosovaný papírek, na kterém bylo napsáno "pochodeň jedna", jenž Jan Palach držel v ruce!?

Smysl!? Podívat se do své ruky a spatřit papírek s nápisem "pochodeň dva". Všichni ho tam máme. Mnoho se již však válí po špinavé zemi lhostejnosti, zdánlivé moudrosti, rozumování, stavění sebe sama na odiv… Kladu si otázku co vedlo kluka, který byl v roce 1969 o jeden rok mladší než já, že mu národ, svoboda a víra v život nebylo lhostejno. Čtete správně, víra v život. Pravdu má starý tlustý Chesterton, že sebevrah je ten, kdo pohrdá životem, mučedník kdo pohrdá smrtí. 

Vyšlo se z kostela. Ze tmy do tmy v rukou svíce. Někdo v rozhovoru, jiný v tichosti, ale všichni spolu jsme se vydali do průvodu k pamětní desce na místo, která připomíná, že před věkem jedné generace se upálil Jan Palach. K filozofické fakultě. Zima, byla taková, že nebylo cítit ani horký vosk, který mi stékal po rukách na bundu. Už jsem to chtěl zabalit, ale jsem rád, že nakonec jsem vyslechl slova pana rektora Univerzity Karlovy, děkana Filosofické fakulty a zástupce studentů.

Dnešní svět nás přesvědčuje, že máme být společností individualit, třeba i bez ohledu na druhé. Jan Palach byl individualita s ohledem na druhé. Je těžké vyhnout se frázím v připomínce studenta, který vykonal něco tak šokujícího a nezapomeňme ani na ty, kdo ho následovali. Evangelický farář J. Trojan, muž jenž Jana Palacha pochovával, řekl, že nelze jeho oběť následovat ve způsobu, ale je třeba následovat ji, co do míry. Jsem neskutečně vděčný, že mohu být studentem Filosofické fakulty UK. Fakulty k níž Jan Palach neodmyslitelně patří. Spolu s panem děkanem si přeji, aby Filosofická fakulta mohla patřit k Janu Palachovi. Odkazu akademické svobody, demokracie a víry v život, protože pokud se chceme dívat na sebeupálení jednoho studenta  jen pohledem politiky, pak smyslu skutečně pozbývá. V pohledu morálky, lidství a já se opravdu nebojím říct i náboženství, se pohled ostře mění. A snad se to na fildě i daří. Jo, určitě. Každý den se tam setkávám s mladými lidmi, kteří jsou otevřeného srdce a mysli, zkrátka schopni učinit malý exodus ze sebe sama na cestě k druhému.

Za zpěvu České i Slovenské hymny pietní akt končí. Odcházím na kost promrzlý a už po sté rozhodnutý, že to nevzdám, i kdybych měl být všem ostatním nepohodlný, snad až příliš nonkonformní, budu věrný své víře a svědomí. Nevím, jak vy… já chci i v další generaci patřit k odkazu Jana Palacha.