Stručné dějiny Islámu

Tento text vznikl jako zápis přednášky prof. Kropáčka na KTF. Jde skutečně o stručný výřez z dějin Islámu a muslimů, tak že pokud chcete proletět touto historií, tak čtěte.

---

Islám je druhé největší náboženství na světě, co do počtu svých vyznavačů. Hlásí se k němu přes 1,25 miliardy obyvatel Země. Islám je velmi dynamické, neustále se rozrůstající náboženství. Počet muslimů roste mnohem rychleji než počet křesťanů nebo členů jiných náboženských skupin.

Označit Islám pouze za náboženství by bylo mylné. Islám je mnohem širší pojem, v kterém lze sledovat tři hlavní dimenze. Náboženská víra (hagída), právní systém (šarí’a ) a civilizace (chabára).

Mluvit v souvislosti s Islámem o jedné muslimské civilizaci, rovněž není možné. Islám není monolit. Existuje v něm mnoho směrů a proudů, jak náboženského prožívání, tak i kulturních tradic.

Islám jako takový, vznikl na začátku 7.století na Arabském poloostrově. Jeho zakladatelem byl prorok Mohamed, který je v Islámu považován za posledního Božího (Alláhova) proroka, kterému byl nadiktován andělem Gabrielem Korán, posvátná kniha Islámu, a bylo tak završeno zjevení Boha. Islám tedy chápe sebe sama, jako nejdokonalejší a nejvyšší náboženství. Na židovství a křesťanství se tedy dívá jako na náboženství, které pocházejí od pravého Boha (tzv.nebeská náboženství), ale lidé je zdeformovali. V Islámu je patrný vliv křesťanství a židovství. Vznik Islámu je patrně spjat s konfrontací s nějakou židokřesťanskou skupinou, která žila na Arabském poloostrově. Svědčí o tom i Korán, který je plný biblických narážek a osob, o kterých vypráví Bible.

Ve vztahu ke křesťanství má Islám zásadní teologické problémy s pojetím Boha, jako Trojice, s označováním Ježíše za Mesiáše a Božího syna, kterého muslimové uznávají jako druhého největšího proroka po Mohamedovi a nakonec s ukřižováním, protože pro muslimy není myslitelné, aby prorok takto trpěl. V teologických otázkách se křesťanství a Islám nikdy neshodnou, takže o nich nemá cenu ani diskutovat. Blízko jsou si tyto dvě náboženství v otázkách etických, na kterých je možné stavět dialog.

Shrneme-li obecné dějiny Islámu, tak po svém vzniku v první polovině 7. století dochází k první vlně šíření. Tato expanze probíhá násilně a je při ní „obrácena“ severní Afrika, kde bylo křesťanské osídlení. Nutno poznamenat, že Islám se nešířil pouze násilně. Svou úlohu sehrál zejména obchod a také kulturní bohatství, kterým muslimové disponovali a přinášeli jej do zemí celého světa.

V 9.století dochází k největšímu rozkvětu Islámu za vlády dynastie Abásovců. Tolerování křesťanských obyvatel v islamizovaných zemích bylo podmíněno vyššími daněmi. Křížové výpravy byly orientovány na ochranu poutníků a znovuzískání křesťanských svatých míst v Palestině.

Po vzniku Osmanské říše Islám expanduje do Evropy. Je obsazen Balkánský poloostrov a hranice Osmanů se zastavují až na jižním Slovensku v Nových Zámcích. Muslimové se rovněž pokoušejí dvakrát dobýt Vídeň. V roce 1529, a podruhé 1683. To jsou 12. září poraženi (12.září, je od této události Mariánským svátkem).

Rok objevení Ameriky – 1492, je rokem dotažení reconquisty ve Španělsku, je dobyta Grenada. Na konci 15.století portugalští námořníci objeví cestu kolem Afriky a následně Evropská námořní vojska vpadnou do týlu Turkům, kteří nejsou schopni čelit námořní síle.

V koloniální éře 19. století se mnohé muslimské země ocitají  pod svrchovaností velmocí, zejména Velké Británie, Francie, ale i Ruska, které okupuje zakavkazské státy. Teprve v této době, se objevuje v arabštině slovo křižák, jako označení pro evropské okupanty. V době křížových válek, byli křesťanští vojáci od muslimů nazýváni prostě Franci a nebo nevěřící.
Koloniální nadvláda zaniká až po II. Světové válce. Ruská svrchovanost nad Kavkazem až po rozpadu SSSR v roce 1991.

Zlomovým obdobím byl přelom 60. a 70. let 20. století. Na začátku let 60. se dá atmosféra v islámských zemích konstatovat, jako „sekulární pohoda“ podobná západní (evropské, americké) společnosti. Existovala tu konvergence mezi západní a islámskou civilizací.

V této době však obě strany reflektovaly odlišné zkušenosti. Na západě se v roce 1968 začíná chápat, že marxismus a komunismus není ta pravá cesta. Nadchází nová éra mikrotechniky. Američané přistávají na měsíci r. 1969. Filosofický duch se vyznačuje vzplanutím postmoderny. To mění společnost, zvláště etické cítění a postavení rodiny. A aby toho nebylo málo, tak světem zamává i studentská revoluce z roku 1968.

Zkušenost východu byla odlišná a mnohem negativnější. První velká rána byla šestidenní válka Izraele se Sýrií a Egyptem. Muslimská společnost těžce nesla újmu od židovského státu. V roce 1971 se odtrhl východní Pákistán za vojenské pomoci Indie. V Islámském světě byla panika. Hledal se viník. Ve vzduchu visela otázka: „Co jsme (my muslimové) učinili tak zlého, že nás Bůh tolik trestá?“

Radikální směry Islámu, které byly vždy, ale do té doby v naprosté menšině, začaly ohlašovat Boží trest za přijímání norem a ideologií západní civilizace do muslimského prostředí. „Import západních myšlenek se vždy obrátí proti ná,.“ prohlašovali islámští radikálové. To jediné, co může muslimy zachránit, je návrat ke Koránu a to doslovný. Zatímco západní společnost ve svém celku postmodernu přijala, pro Islám byla nepřijatelná. Začali se tedy uzavírat a vracet k pravidlům Koránu.

V 70. letech je tento proces už v plném proudu. 1979 slaví triumf Islámské revoluce v Íránu Ajatolláha Chomejního. Hřebíčkem do rakve všem nadějím na zlepšení vztahů je vpád Sovětů do Afgánistánu  stejného roku. Je to čas vzniku organizace Al‘ kaidá. Proti sovětské okupaci se rozpoutal boj ve jménu Islámu. Cílem Al’kaidy bylo osvobodit Afgánistán. Do země proudily tisíce mladých mužů z arabských zemí, aby bojovaly jako mudžáhidové. Financemi je dotovala Saudská Arábie a zbraněmi USA. Po odchodu sovětských vojsk z Afgánistánu dochází k bojím mezi muslimy, až se k moci probojují přívrženci radikálního hnutí Taliban.

Tento velmi obecně nastíněný vývoj stál před situací dneška. Křesťanství by se v této situaci mělo snažit plnit roli zdravého středu mezi postmoderní západní společností, která se rozvolňuje a opouští hodnoty a světem Islámu, jenž „utahuje šrouby“ stále větší silou.