Je celkem pochmurné ráno, zataženo, studený vítr. Jsem na cestě do kina a společně se mnou asi další tisícovka studentů, kteří se místo vyučování zúčastní promítání filmu o nějakém Angličanovi Wintonovi. Většina mládežníků zatím netuší co je uvnitř sálu čeká. Je to další představení, jakých každý školák zažije mnoho.

---

   Dav proudí do sálu, který se pomalu zcela zaplňuje. Všude je strašný hluk, každý na sebe pokřikuje, je to jak na nádraží. No jen si představte tisícovku postpuberťáků. Kolikrát už takhle strávili několik hodin místo vyučování v kině.

 

    Sál potemněl. Na jeviště přichází pán oblečený v saku, reflektor září přímo na něj. V ruce drží mikrofon a do rozběsněného davu začne vypouštět slova. Ano, snaží se představit snímek, který za okamžik poběží na plátně před námi.

 

    Už nastává tma úplná. Z reproduktorů se line pronikavý zvuk, který doprovází záběry z války. Ohlušující střílení, dopady bomb a  lidská bída. Šepot pomalu utichá.

 

    Po hrůzných úvodních scénách se na plátně objevuje starší solventní pán mluvící ráznou spisovnou angličtinou a začíná vyprávět příběh. Historii, která se udála v roce 1939 v bývalém Československu.

 

    Po mnichovském setkání mocností a zabrání sudet němci. Mladý muž, Angličan jménem Nicholas Winton tuší, že není vše v pořádku a že bude potřeba v Praze jeho pomoci. Přes veškeré obtíže a mnohdy i nepochopení odjíždí do srdce Evropy a začína organizovat transporty židovských dětí, kterým hrozí bezprostřední nebezpečí.

 

    Píše a rozesílá listy na všechny strany, aby zajistil dětem adoptivní rodiny. Ačkoliv jsou mu nacisté neustále v patách, on pokračuje ve svém díle. Svým počínáním zachránil 669 českých a slovenských dětí, které by zcela jistě zahynuly v koncentračních táborech.

 

    Celý snímek vyobrazuje jediné. Ochotu pomoct lidem v nouzi. Pomoct bez zvláštního důvodu. Prostě pomoct.

 

     Najednou je ticho! Tisícovka mladých lidí mlčí. Nikdo z nich však nespí. Celou svou bytostí hltají výpovědi tzv. „Wintonových dětí.“ Dnes starších lidí, kteří mají své rodiny, životy, povolání atd. Jedním z nich je i průvodce filmem, který vyprávěl tento neuvěřitelný příběh.

 

    „Nicky Winton je slušný člověk.“ Slova která ukončují hodinovou podívanou. Film plný bolesti, strachu, odvahy a především naděje. Na plátně se objevují staří lidé, v dnešních dnech babičky, dědečci, ba i pradědové a prababičky. Dnešní generace řekne důchodci.

 

     Mladí lidé ale sedí zcela připoutání a zamraženi do sedaček, upírají svůj zrak na plátno. Je ticho, nikdo se ani nepohne, jen občas zašustí kapesník. Ano, pláčou! Slzičky kapou a nikdo se nestydí. Teenagerové jsou na měkko.

 

     Po filmu svůj příběh ještě jednou opakují dva očití svědci těchto událostí. Skutečné „Wintonovy děti,“ lidé které mladý Angličan zachránil.

     Přišel i režisér snímku. Vyřídil mladým pozdrav od pana Wintona a oznámil, že na druhý den slaví Nicky 96 narozeniny a že by mu mohli poslat dáreček. Společnou fotografii.

 

     Mládež hupla na nohy a už se to hrnulo na prostranství před kinem. Tisícovka mladých se snaží namáčknout na sebe aby se do záběru každý vešel. Režisér pospíchá na terasu a fotí! Mladí mávají, smějí se a tleskají.

 

     Není to úžasné!?  Na ten film přišel dav lidí, který se příliš neznal, prostě šel jen do kina. Zhlédl si  film a najednou se mladí společně fotografují a aplaudují. Vzdávají hold starému muži. Dnes důchodce dokázal zvednout ze židle, někde i rozplakat, hromadu mladých lidí.

   

 Stovky různých životů jsou z ničeho nic jednotní a to díky lidské slušnosti. Pomoct je tak jednoduché: Stačí být slušným člověkem.