Mužství a ženství v křesťanské existenci 06

15. 9. 2010 11:57
Znovu bych se rád vrátil k první biblické informaci o sexualitě; ke knize Genesis a její první kapitole. Jaksi jsme si už zvykli na frázi, že „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem.“ Co to ale pro nás, jako věřící v to, že jsme vyšli z Božích rukou, znamená? Podívejme se na verš 27 pozorněji.

 
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. (Gn 1,27)

První důležitou informací je, že Bůh tvoří člověka. Člověk není náhoda, je Bohem chtěný. Na konci verše čteme, že člověk je chtěný jako muž a žena. To, co je uprostřed, se zdá být velmi důležité, ale bývá to často přehlédnuté. Bůh tvoří člověka ke svému obrazu. Rovněž však tvoří muže a ženu ke svému obrazu. Konstatování, že člověk vychází z Božích rukou jako jeho obraz, je v tomto jediném verši hned dvakrát.

To znamená, že sexualita – lidská pohlavnost, není vůbec něco náhodného. Dokonce ani „jen“ Bohem chtěného. Jestliže je člověk stvořen jako muž a žena a toto stvoření je obrazem Božím, je sexualita něčím, co pramení ze samotného Boha. Pohlavnost je dána člověku, protože odráží něco v samotném Bohu.

Obrazem Boha v mužství a ženství
„Muž a žena mají ve výsledku stejnou přirozenost svého lidství, ale svou sexualitou jsou radikálně jiní.“[1] Obrazem Boha je tedy jedno jediné, úplné, nerozdělené lidství. V tomto případě jsme se nějak naučili mluvit o člověku, jako o obrazu Boha – Stvořitele. Tímto směrem proto úvahu vést nechci. Co nám činí daleko větší problém, je nezvyk přemýšlet o mužství (ačkoliv to bychom ještě přece jen unesli), a především ženství, jako o obraze Božím. Pohlavnost nějakým způsobem vychází ze samotného Boha a je do našeho lidství Stvořitelem vlita. To platí aniž bychom o Bohu přemýšleli jako o nějaké androgynní, nebo jakkoliv pohlavně vyhraněné bytosti.[2] Božím obrazem v nás jsou zkrátka jak typicky mužské vlastnosti, které tak dobře dokážeme číst z Písma a kterým se snažíme připodobnit náš jazyk, naši řeč o Bohu – teologii. Stejně tak a nikoliv méně jsou obrazem Boha i ženské vlastnosti, které rovněž máme přítomné v biblických textech,[3] ale s Bohem si je dáváme do souvislosti již méně.

Člověk pak není žádným způsobem oddělen od své sexuality. Nikdo nedokáže stát nad sexualitou. Platí to i v případě teologa/teoložky. I ten/ta je vždy determinován/ána svým pohlavím v jazyku, mluvení, způsobu přemýšlení, ve svých výrocích a formulacích. Když se to takto vysloví, zní to rázem samozřejmě, nicméně když nahlédneme k dějinám teologie a koneckonců i jiných disciplín, zjistíme, že přemíra mužů v těchto oborech a jejich diskusích nutně ovlivnila způsob, jak se teologie i ostatní disciplíny vyjadřovaly a dodnes vyjadřují.

Praktické otázky
Tato situace klade spoustu otázek. Zvlášť teologii samotné, která je dnes otevřená přemýšlení o lidské sexualitě a klade si v souvislosti s ní spoustu otázek, především eticko-morálního charakteru, ale také otázek okolo toho, jak důležité místo sexualita hraje v životě a dokonce v křesťanském duchovním životě. K těmto mnohým otázkám by se mohla přidat ještě jedna, která by hledala další cestu pro samotnou teologii. Jak jsme výše zmínili, sexualita je naprosto neoddělitelná od našeho způsobu života a jeho projevů. Jeden z typických rysů katolické teologie je její vyjadřování silně ovlivněné „nadvládou“ mužů v tomto oboru. Nabízí se tedy otázka, zda by ženský hlas neměl více zaznívat v teologické diskusi?

Koneckonců nejen v akademických kruzích, ale rovněž v pastoraci bychom se mohli tázat podobně. Ačkoliv většina návštěvníků bohoslužeb jsou ženy, na práci ve farnostech se podílejí více muži. Od toho se odvíjí program farnosti. Ten je většinou připravován farářem a jeho spolupracovníky. Jak muži, tak ženy mají rozdílné potřeby ve svém duchovním životě. Role žen ve výpomoci v pastoraci se mi tak zdá jako velmi důležitá, bohužel u nás mnohde přecházená otázka.[4]

 



[1] P. Lamarche, X. Thévenot, Sexualité in: Dictionnaire de spiritualité, Paris 1989 s.784.

[2] Srov. Platón, Symposion, čl. 191d-193.

[3] Iz 66,12-13; Sir 4,10; Mt 23,37; Lk 13,34 etc. Bez povšimnutí by nemělo zůstat, jakým způsobem mluví hebrejský jazyk Starého Zákona o Hospodinu. Například slovo Ruah, signifikující působení Božího Ducha, je rodu ženského. Milosrdenství, které Bůh prokazuje člověku – rechem - ve svém nejhlubším významu představuje „ženské lůno“. Jedná se tedy o milosrdenství ve smyslu starostlivosti, péče, mateřské láskyplnosti.

[4] Jako doklad řečeného v této části mého příspěvku bych chtěl odkázat na vynikající ročníkovou práci Alžběty Široké z ETF, která se věnuje roli žen v duchovní hudbě 19. století. Autorka jasně na příkladu několika zahraničních skladatelek a jejich děl ukazuje rozdíl mezi spiritualitou ženy a muže a jejich vyjadřováním své víry. Porovnáním originálních textů (psaných ženami) a jejich následným českým překladem (pořízený mužem) vysvítají napovrch změny smyslu a posuny významu původní písně a její vypovídací hodnoty. Je tak zřejmé, že žena i muž přistupují ke všem aspektům svého duchovního života rozdílně a svou víru naprosto jinak vyjadřují. - A. Široká, Žena v duchovní hudbě 19. století, Praha: UK, ETF, Katedra církevních dějin – ročníková práce, 2008. 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková