WYD_Pařba na stadionu

Jdeme házet bumerangem, jupí. Nebo tady v Austrálii je pokřikem vlastně" "Oi, oi, oi!" Farnost Ringwood pro nás připravila na dnešní dopoledne workshopy. Naučit se zacházet s bumerangem byla jasná volba. Učitel byl Ignatius, osmiletý syn našeho host father Roba. Vysvětlil nám, jak poznat směr větru, ukázal pohyb ruky a už jsme mohli házet.

Vrhnul jsem to přesně podle instrukcí. Klacek se chvíli točil ve vzduchu, měnil směr, ale do ruky se mi nevrátil. Jistí jedinci byli úspěšnější a bumerang se jim vrátil, jenže zase o trochu víc, než čekali a tak skončil na stromě. Abych to shrnul, tak během pěti minut si hodilo asi pět lidí a stihli jsme dva ze tří bumerangů ztratit. Na to, že jsme házeli na fotbalovém hřišti celkem úspěch.

Další workshop, který mě enormně zajímal nesl název: "Udělej si jeden párek". Nejen mě, u grilu bylo  spousta Čechů. Pokecali jsme o tom jaký maso nejraději u nás v rodné zemi. Zjistili co mají rádi místní. A zase už píšu o jídle…

Večer nás všechny poutníky čekala mše na stadionu s místním arcibiskupem Denisem Hartem. Vydali jsem se do města hned odpoledne, abychom ještě něco málo prošli. Z nádraží jsme zabočili do nějaké temné úzké uličky. Byla plná kaváren a různých druh občerstvení. Kafeterie, bageterie, polívkotérie, kuchyně ze všech koutů světa. Šířka asi 2 metry. Arabská hudba v podání australského pouličního muzikanta. Černé zdi a plno mladých lidí. Prostě stylová záležitost, kterou jsou v Melbourne hledal. Kdybych tu studoval, tak vím, kde bych se stravoval a popíjel odpolední kafčo.

Okolo třetí jsme se už začali směřovat do Telstra Dome, chrám místního aussie footy týmu s kapacitou 50 000 míst k sezení. Na prostranství před arénou se pomalu mixovali národnosti. Španělé neúnavně tančili. Kanaďané se promenádovali. Jihoafričané mrzli. Možná vás napadne, jak poznám, že jsou to lidé právě té, či oné národnosti. Klíč je jednoduchý. Všechny výpravy mají totiž slušivé bundy, fleesové mikiny, šály, šátky, čepice, klobouky, ponča, celé soupravy v národních barvách. Jen my, Češi máme béžová trika s krátkým rukávem. Opravdu praktické v 12°C.

Telstra Dome se pomalu plní. O zábavu se stará dost dobrá hudba. Střídají se místní sbory s klasickou i modernější tvorbou. Všichni paří. Český sektor je vklíněn mezi USA s Velkou Británií zleva a Guatemalou a JAR zprava. Tancuje se, zpívá se, provolávají se národní pokřiky. Jen Češi jsou nějací přimrzlý. Je to smutné konstatování, ale je to bohužel pravda. Proti jiným národům jsme suchaři. I když nekřivděme všem. Světlé ostrůvky nezřízeného mládí se našly i mezi našimi barvami…

Mše svatá byla nádherná, beze všech sentimentů. Oltář stál uprostřed, tedy ze všech stran obklopen tisící mladými. Kristus byl opravdu uprostřed nás. Liturgie byla hluboká a přitom tak lehká. Jednoduchá a přitom silně promlouvající. Homilie byla o tom jací jsme. Žádná manipulace s davem, žádný náznak pokusu natlačit nás k nějakému ideálu, prototypu katolíka, jak se někdy na těchto akcích děje. Byla to řeč o životě, bez vzletných frází. Bylo to povzbuzení a uvědomení ceny mého vlastního života, takový jaký je. Hudební doprovod byl výborný. Podávání svatého přijímání skvěle zorganizované. Opravdu, byl to hluboký duchovní zážitek.

Po bohoslužbě rozpálila dav Judy Bailey. Směs karibských reggae rytmů s rapem podbarvené kytarami, bongy, basovkou nás nechala chladné. Půlka Čechů se teda hned rozutekla. Druhá půlka zůstala tančit na svým místech. Jen tři odvážlivci jsme se vydali pařit přes půl stadionu přímo před podium. Bylo to totálně multikulturní. Malajci, Mexičané, Němci, Singapur, Irové, spousta národů a barev. Ale užili jsme si to!!!

Vlak nám ujel o minutu. Aspoň jsem hodil řeč s Chilanama o českých fotbalistech. Ty kluci znají náš nároďák líp než já. "Rošickí is the best player!"

Když jsme se vrátili do Ringwoodu, tak už ve farnosti nikdo nebyl. Paula, skvělá baba (teda má už asi tři dospělý děti, ale organizaci má na háku) zrovna odjížděla. Vzhledem k tomu, že vždycky všem obvolává odvoz, jsme se se Zdeňkem pomalu začali těšit na první noční dobrodružství. Vyžebrali jsme od dvou kluků mapu a hledali Sylvia street a nějak nemohli najít. V tom se objevila Margareth. Nikdy předtím jsme ji nepotkali. Prý zavolá Robovi, aby pro nás přijel. My naléhali, že "walking is OK". Chtěli jsme zažít to dobrodrůžo na Melbournském předměstí. Jelikož je to "so far", tak přece jen zavolala. Julie přilítla během 5 min. A jsme doma.

Krátká zpráva na závěr. Rob a Julie jsou jedni z hlavní organizátorů tady v Melbourne. Je tedy logické, že nemají moc čas uklízet. Jestli jsem první den psal, že tu mají bordýlek, tak nevím jakým slovem to popsat dneska. Prostě pohoda...