WYD_Zfetované koaly

Budíček v 6:00 ráno. To je skoro vražda. Jsem sice zvyklý přes rok vstávat brzy, ale moje tělo se asi ještě plně neadaptovalo na časový posun. Mám pocit, že jsou tak tři v noci. Nedá se nic dělat. Čeká nás celodenní výlet na jedno z nejkrásnějších míst Austrálie - Great ocean road.

V 7:00 je mše v kostele hostitelské farnosti. Na to, že to bylo tak ráno, jsme to docela rozpálili. Pak už se skládáme do autobusů. Jedou i lidičkové ze skupiny, která přilítla včera. K první zastávce to trvá nejméně hodinu. Jede se až úplně na jih k pobřeží oceánu, podél kterého pojedeme celý den autobusem a budeme zastavovat na zajímavých místech. Svítí sluníčko, juchúúú.

První zastávka. Máme jen 15 minut a nesmíme k moři. Já s Kryštofem tento pokyn organizátorů sabotujeme jako první a ihned utíkáme na pláž. Vlny jsou docela velký. V dálce plavou surfaři. Říkám si, že tu vodu aspoň zkusím, když už jsem tady. Přibližuji se a přitom fotím. Voda se také přibližuje. Skláním se, abych smočil ruku. Voda se stále přibližuji. Rozhoduji se udělat krok zpět. Voda se mi přehnala přes nohy. Paráda, je 9. ráno a já už mám mokro v botách.

Pokračujeme. Stavíme na podobném místě. Tentokrát jsou k moři všichni. Pár lidí potká podobný osud jako mě. V autobuse se dozvídáme, že nyní pojedeme skrz místo se zvýšeným výskytem koal. Bedlivě s díváme. Autobus přibržďuje mezi eukalypty. Vlevo někdo křičí: "Tamhle je!" Nakláním se přes uličku a nevidím nic. Vpravo se ozve: "Hele tam je taky"! Lepím se k oknu a nic. Vlevo: "Další, vidíš spí tam. Jé tam je taky." Vpravo: "Foť to jak tam leze!" "Jů další!"
Já: "Kde je máte, já je nevidím…" Zdeněk: "Já je taky nevidím, to snad není možný!"

Autobus se rozjíždí. Všichni viděli koalu, jen já a Zdeněk máme vyfocené jen větve a ožrané listy od toho malého tlustého líného a věčně zfetovaného zvířete. Ti vačnatci mě už pijou krev. Zítra jdu na klokaní steak, abych se jim pomstil…

Na oběd jsme zašli v jednom plážovém městečku Apollo Bay. Okoštovali jsme austraslký fish and chips. Ta rybka byla docela flák masa. A jako všechny fast foody v Austrálii, byla strašně mastná.
S plným bříškem jsme vyrazili do pralesa. Nesměli jsme scházet z dřevěného chodníku. Prý kvůli hadům. Hádejte, jak dlouho trvalo, než jsme to všichni začali porušovat:) Rostly tam vysoké stromy. Viděli jsme dokonce druhý nejvyšší v Austrálii. Za rok se vytáhne o 60 cm, to je slušný. Jinak žádný jedovatý pavouky ani plazy jsme nepotkali. Takže spokojenost jen na půl.

Poslední významnější pauza byla v národním parku Twelve Apostoles. Jedná se o takový velký skaliska v oceánu, který se tam tyčí jako zástup apoštolů. Jenže, čas hraje svou roli a my zjistili, že ne jen jeden, ale postupně Krista zradilo asi tak plus/minus 5 z dvanácti. Statečně se v moři drží už jen 7 šutrů. A časem asi taky popadají. No jo, život je drsný…

Unavený jsme dorazili domů. Julie se nás ptá, jestli jsme viděla koalu. "Ne!? Chachacha hahahaha..." První den wombati, včera klokani, dneska šedivý medvídci. Vačnatci mi přestávají být sympatičtí. Já snad budu muset do zoo.

Ještě k tomu jaký je tady v Austrálii vlastně počasí. Právě je tu zima. Což znamená, že je celkem zima. Po Českých vedrech příjemné zchlazení, ale Australani mají takový zvláštní zvyk, že prostě netopí. V našem baráku jsme výjimka. Obývák je vyhřátý. Zato místnost, kde spíme drží konstantní teplotu 15°C přes den a 8°C v noci. Mně je to celkem příjemný, ale Zdeněk občas umrzá...