WYD_Je barevná...

Normální lidi. Takhle by se dala jednoduše shrnout jedna z nejcennějších zkušeností, kterou si může účastník WYD přivést, ať se setkání koná v Austrálii, Německu nebo Španělsku. Chodím po ulicích a potkávám Evropany, Číňany, černochy, Araby, indiány z Jižní Ameriky. Slyším angličtinu (v různých přízvucích od čisté British po totálně pohodovou Aussie), fráninu, španělštinu, sem tam nějaký nesrozumitelný žvatlání. Babylón…

Pestré barvy národních vlajek od sebe odlišují jednotlivé skupinky poutníků.  Oblečení; jeany, trička, boty, mikiny zase všechny slévají do jednoho velkého houfu, kde je jeden od druhého nerozeznatelný. Nebo možná spíše do velké rodiny, která má jednoho Otce.
Opravdovou katolicitu - všeobecnost - církve je najednou vidět na ulicích. Doma to všechno máme taky. Jedna eucharistie, jedno Písmo, jedno vyznání víry. Ale ve frontě na oběd, když slunce pálí, lidi se potí, na sebe se mačkají, zpívají, křičí, zdraví se, objímají; žijí… si na to nějak jde sáhnout. Dotknout se jednoty v mnohosti. Zažít, že církev není monolit oblečený v uniformě. Ani názorové, ani co do projevu. Pro mě osobně jeden z nejpodstatnějších smyslů a důvodů, proč má cenu pořádat světová setkání.

Netuším co bylo tou nejhlavnější myšlenkou, která v hlavě Jana Pavla II. v polovině osmdesátých let minulého století dala vzejít nové tradici církve - tradici WYD? Dovolím si však tvrdit, že to nebylo v první řadě pozvání k setkání s papežem. Myslím, že to první bylo a stále dnes je setkání mladých křesťanů jednoho s druhým. Skrze toto barevné společenství pak setkání s Ježíšem a jeho církví.

Nepatřím k těm, kteří se dobrovolně hrnou do davu u zábrany podél cesty, kudy projede papamobil (ačkoliv shodou okolností se tam vždy náhle s teleobjektivem v ruce ocitám)  a nemám potřebu nosit růžovou šálu s nápisem: Benedeto XVI. To proč mě nepálí vynaložit úsilí, abych mohl jet na WYD, třeba až na druhý konec světa, je proto, že dostanu povzbuzení. A zase nemyslím to, že je tam půl nebo jeden milion křesťanů. Ale povzbuzení, že církev; být církví znamená úplně něco jinýho než takové malicherný hádky a nekonečný plkání o tom, jak je krize víry. Že se musí utáhnout pořádně šrouby a že všechno zlo způsobilo aggiornamento a musíme proti tomu bojovat. Na druhé straně, že ty "tradíci" jsou úplně mimo a žijou ve svých zkreslených představách mimo tenhle svět. Všechny tyhle naše spory jsou prázdno. Jedno velký nic.

Žádná doba nebyla bez problémů a žádný ideální čas víry neexistoval. To je jen takový útěk do nostalgických snů, kterým se zbavujeme odpovědnosti teď a tady za naše křesťanství. Pár dní na světovém setkání odpovědnosti určitě nenaučí. Otevře však oči. Jet autobusem z Bondi beach do Hyde parku znamená setkat se s živýma lidma a ne se konfrontovat s profilem na internetu. Je to o chvilkové konverzaci s Poláky, lámaném praktikování francouzštiny se skupinkou holek z komunity Emanuel. Čekat na začátek zahajovací mše v Melbourne rovnalo se tancovat se Španěli, na dálku si gestikulovat s černochem z Montrealu, vyměňovat si náramky s puberťáky z Portorika. Takových spontánních setkání bylo nespočetně. A právě v těch chvílích je vidět, jak jsme si podobní v roztrhaných/ošoupaných kalhotách, teniskách, batikovaných i značkových třičkách a úplně jiní v prožívání své víry.

WYD je škola. Předmět se jmenuje "být křesťanem". Cíl výuky je pak být křesťanem ve světě. Letos v Sydney nepadaly žádné velké fráze, že my mladí jsme jedinou nadějí světa a církve. Možná i proto, že se tam dalo zažít, že církev na tom zas tak špatně není a že je v ní spoustu normálních nadějných mladých lidí. Síla Ducha svatého, kterou jsem tam přijal já, ke mne přišla skrze ostatní z mnohých národů. Nést svědectví, že církev je vynalézavá, různorodá, plná lidí, kteří našli sebe sama (a nebo stále hledají), to je výzva, se kterou jsem se vrátil domů. Výzva být normálním člověkem.